Mount Kimbie, Stanzim, Kubatko, Subject Lost, Mike...

Následující report o koncertu španělských Basků z Londýna Crystal Fighters má jedno specifikum - píšu ho totiž už podruhé. Původní verze se na cestu z mého obýváku k serveru www.nmnl.cz sice vydala, avšak genialita našeho redakčního systému ve spojení s mou lehkovážností ji bohužel neumožnily dosáhnout cíle. Ale protože se zatím příliš ohlasů na tuto akci v médiích neobjevilo (což mě docela překvapuje, jelikož přišlo celkem dost lidí a narozdíl od uplynulého víkendu tentokrát většinu z nich netvořili cizinci), a taky - jak praví klasik - talent je odvaha začínat stále znova, odhodlal jsem se vstoupit do téže řeky podruhé.

Slovenská předkapela The Uniques předvedla mix indie rocku a dance punku (s občasnými dubstepovými vsuvkami), který měl něco do sebe. Nejen v porovnání s headlinery večera však jejich set zároveň ukázal, že být obstojný muzikant a reflektovat aktuální trendy samo o sobě nestačí k přesvědčivému vystoupení. Frontman se snažil, seč mohl, ovšem zbytek kapely chvílemi působil dojmem námezdné rytmické sekce. Částečnou omluvou a snad i příslibem zlepšení do budoucna budiž, že baskytarista podle zpěvákova vyjádření hraje v kapele teprve krátce.

Ale teď už k samotným Crystal Fighters, jejichž příchod na pódium publikum ocenilo frenetickým řevem. Vystoupení začalo stejně jako album Star of Love trackem Solar System, ovšem v přímočařejší, tranceovější podobě s výrazným kytarovým riffem. V závěru skladby poprvé došlo ke hře na txalapartas, poznávací znamení kapely. Po skončení písně frontman Sebastian Pringle do příkladného aplausu zahlásil cosi o technických problémech, nicméně už o pár okamžiků později hrou na ukulele suverénně zahájil asi nejznámější písničku Champion Sound. I přes výnos jednoho z největších trumfů takto zkraje však kapela neměla sebemenší problém udržet drive až do konce svého vystoupení. Následovaly oba tracky z double-A side singlu Follow/Swallow, přičemž ve druhé jmenované Crystal Fighters poprvé oblažili fanoušky nášupem dubstepu. Pódiová prezentace dubstepových pasáží nebyla bez zajímavosti - muzikanti v nich nehráli na elektronické nástroje, ale na dvě kytary (elektrickou a akustickou) a bicí.

Kdo se těšil na co nejvíc txalapartas, přišel si na své v písni I Love London, kde na tyto baskické nástroje zahráli všichni tři zakládající členové Crystal Fighters (Sebastian Pringle, Gilbert Vierich a Graham Dickson). Další dubstepovou jízdu přinesla dvojice skladeb I Do This Everyday a Plage - asi nejveselejší moment večera. Jeden měl chvílemi až dojem, že se za zdmi MeetFactory musí rozprostírat prosluněné mořské pobřeží, a ne pošmourný smíchovský večer. V nic neřešící zběsilé náladě pokračoval i další track With You s chvílemi až eurodanceovým feelingem, závěrečná pasáž skladby In The Summer zase přinesla show ve stylu Pendulum - rozjetý drum'n'bass včetně stroboskopů. Zklidnění přinesla až píseň At Home, jež zakončila základní část setu. Pokud by se snad našel někdo, kdo (ať už na koncertě, nebo při čtení této reportáže) úzkostlivě porovnával tracklist se seznamem skladeb alba Star of Love, nemohl dojít k jinému závěru, než že přídavek představovala singlovka Xtatic Truth. Sebastian to jen potvrdil promluvou: "You know we've only got one album - it's the last one."

Vystoupení Crystal Fighters se dá považovat za jakousi bonusovou tečku za esenciální víkendovou přehlídkou. Je jasné, že Crystal Fighters hrají poněkud jinou ligu než Mount Kimbie nebo Animal Collective. Jejich tvorba je mixem tanečního popu s folklórními vlivy a něterými moderními elektronickými trendy. I ve srovnání s předkapelou se však ukázalo, že pokud se takovýto konglomerát dělá kvalitně a s nasazením, není to vůbec málo. Škoda snad jen, že velká část domácího publika byla ochotna zkonzumovat pouze tuto třešničku na dortu, zatímco přece jen zásadnější vystoupení o víkendu trávit nechtěla. V každém případě patří promotérům MeetFactory za uspořádání všech tří akcí velký respekt!