Tamikrest - Chatma

Jako voda na Sahaře, Chatma je živoucím důkazem o pouštním blues.

Když někdo bude tvrdit, že všechno umění je propaganda, bylo by to něco jako úsek, vyjádřující duchovních a politické ideologie, vtisknuté vysoko na seznamu věcí, které umění používá - hudbu nevyjímaje. Zejména v případě politických sklonů, bývá hudba v nebezpečí, neboť může skončit jako dobový kousek s odstupem času oddělující diváky od kontextu, ve kterém byla hudba původně produkována. Alternativní rozdíly v kultuře a geografii, přináší své vlastní perspektivy. V případě západního posluchače, jako jsem já nebo vy, Tamikrest (pocházející z Mali), již po třetí politicky ohýbají svůj pouštní blues band s názvem Chatma (Chatma "sestry", je odkazem na ženy, které trpí pod nově koncipovaným islamistickým režimem). Album se musí potýkat s nevyhnutelným kritickým odstupem obou politických kultur. Přesto Chatma kříží jak pulzující mix západní, tak africké hudební sklony. 

Zatímco v západní populární hudbě, africké vlivy často představují experimentální obrat – třeba Eno, Talking Heads: Remain in Light - v domácím prostředí, jsou rytmy a melodie předpokladem, více přirozené a méně výrazné podobou. I když lze očekávat i více působivý způsob, jakým Tamikrest začleňují organicky vnější vlivy s těmi ostatními. To je pravda, i když to zní někdy hrozně papírově. Druhá polovina "Assikal", například, vyniká psychedelickým pobrnkáváním elektrické kytary a synt zvuku, který s trochou představivosti znázorňuje, jak by vypadalo procházet se po Pink Floyd s "Shine on You Crazy Diamond", ale píseň (naštěstí) zůstává koherentní. 

To vše dokáže znít přirozeně, z velké části i díky výborným kytaristům, kteří definují zvuk alba. Nejvíce se rozdělující, je souhra mezi rytmickou a sólovou kytarou, líbivě se tak střídající v elektrické a akustické podobě. V několika písních se chvilku zdá, že by všechno mohlo být dosti zatuchlé, Tamikrest však zavádí třetí kytaru oživující okolní atmosféru, jako u písně "Toumast Anlet". Kromě navzájem klábosivých kytar, je Chatma jako celek, vyznačující se nikdy nekončícími dialogy mezi onou kytarou a lidským hlasem. Nikde to není zřejmější než na úvodní "Tisnant an Chatma", kde se střídají dva mluvící, propukajíce ve skupinový zpěv a radostné kytarové melodie. 

Během celého alba, jsou kytary a zpěv doplněny dotekem afrických dechových nástrojů, baskytarou, syntezátorem a bicími, ozvláštněné také pravidelnou sadou perkusí nebo tleskáním. Zatímco kytara má tendenci libovat si v záři reflektorů, zrovna zde jsou momenty, kdy se ostatním instrumentům daří upozornit pouze na sebe. Například hravá baskytara, zdůrazňujíc reggae na "Itous", a "Djanegh Etoumast", jiné nástroje svým klapáním dělají na chvíli cestu pro údery djembe bubnu. Úloha syntezátoru na albumu je jemnější, jako malování pouštní oblohy na jinak pozemském hudebním plátně - Chatma. Různé detaily přidávají až melodický ráz krajiny, počínaje závratným úvodem skladby "Imanin Bas Zihoun", následně obracející se na kontemplativní střední sekce alba v čele s písní "Assikal". V závěru, album končí melancholicky nejkonkrétnějším pocitem na dojemné předposlední písni "Adounia Tabarat". 

Chatma v deseti písních a zhruba lehce přes čtyřicet minut toku času, Tamikrest vyzařují úroveň životní tvrdé energie, která se zdá být v rozporu s jejich označováním jako - pouštního blues. Koneckonců, pouště jsou definovány pro svou neživoucnost zatímco s blues se v jiném prostředí ukazují, s náladovostí a sebepozorováním. Pro Tamikrest, je pouštní blues život udržující vodou v oáze, jejich pohybem vpřed přes drsné časy, které jsou popsány na záznamu. Jejich důraz na pohybování se vpřed jim umožňuje překročit nejen poušť, ale také rozdíly v kultuře a jazyce, což děla album Chatma univerzálně přitažlivé.