Weezer - Hurley

Čtyřčlenná americká pop-rocková formace Weezer v září vydala u labelu Epitaph svou osmou řadovou desku Hurley, která podle slov Riverse Cumuoa, zpěváka Weezer, měla zaobalit svůj tradiční popový projev do syrovějšího rockového hávu. Z toho by se dalo vyvodit, že se vrátí ke „svým kořenům“ z prvních desek, kde se čtveřice nebála hrábnout do kytar.

Tvorba kapely stojí dlouhodobě na třech pilířích. Tematicky pojednává o fenoménu „loserovství“. Často využívá pop-kulturních odkazů ve všech ohledech spjatých se svou tvorbou, což kapela dokazuje i na obalu této desky, kde je vyobrazen herec Jorge Garcia, známý svou rolí Hurleyho v seriálu Ztraceni. Třetím pilířem je jejich hitovost. Zde jako argument postačí jmenování jejich největších hitů – Buddy Holly, Island in the Sun, Perfect Situation, Beverly Hills či Pork and Beans.

Signálů k tomu, že se kapela navrátí ke svým kořenům a zapomene na periodu „kalkulovaných a mustrovaných singalongů“, jejíž datace se mezi hudebními publicisty různí, ale vztahuje se především na jejich tři přecházející desky, bylo vysláno před vydáním desky povícero. Ať již přechodem k nezávislému vydavatelství či právě Cumuovými prohlášeními. Kapela ovšem nezapomněla na své předcházející počiny a odlesky předcházejících desek jdou zaslechnout. Označování Weezer za indie po prvních deskách bylo patrně dezinterpretací.

Je to kapela především popová, což dokazuje i na této desce. V prvním singlu Memories, jak již název napovídá, vzpomínají. V celém albu nevzpomínají však čistě na své začátky, ale na celou svou kariéru a v podstatě celý život od puberty. Zavrhnutí předcházející části tvorby se nekoná. Na Hurley spájí prvky ze obou svých klíčových period. Jejích návrat k ráznějšímu rocku není svázán s indie, ale s popem. 

Na nové desce zapomínají na podivné hudební citace jako je především slyšet na Ratitude v písni Love Is the Answer. Nalézají svůj současný zvuk v pop-rocku toho nejméně možného hanlivého významu tohoto slova. Globální hitovost, která má potenciál z radiového omílání zalézt pod kůži zcela všem, je upozaděna. Neopouští však hitovost, ale omezují ji právě do žánru pop-rocku a jeho posluchačům.

Hudební server Pitchfork, který podrobuje Weezer sžíravé kritice, často polemizuje nad dospělostí frontmana a skladatele Riverse Cumua, s pohledem na textovou stránku jejich hudby. V lecčem mají pravdu. Chlapecké vzdory nad výsměchem, že ho kluci viděli, jak se drží s holkou za ruce, jsou i na této desce.

Ovšem z žánrového hlediska vychází tato kritika naprázdno. Byl-li Weezer někdy indie, tak jím již dlouho není. Je to vepřové a fazole, analogicky k jednomu ze svých největších hitů. Opovrhovat záměrem jejich snažení – vytvořit soundtrack k rané pubertě chlapců ze střední třídy a vyrovnávání se s jejich „geekovským“ společenským cejchem ve škole – je z pozic hudebních fajnšmekrů je pochopitelné. Kapela Weezer má ovšem jiný status než dělat „slušný rock“. Je to díky svému nenáročnému mainstreamovému projevu „vstupní kapela do žánru“ a tak by s ní mělo být nakládáno. Že tuto roli většinou hrají interpreti o dvě dekády mladší je otázkou zarážející, ale zcela jinou…