GREEN DAY - American Idiot

Přestože tak začíná většina článků týkajících se alba "American Idiot" či samotné kapely GREEN DAY, ani já se na začátek nevyhnu konstatování, že před vydáním zmíněné desky bylo americké trio GREEN DAY téměř odepsanou kapelou. Sláva, kterou získali albem "Dookie" s každým dalším počinem upadala. Plánovaný "American Idiot" měl být vlastně posledním hřebíčkem do rakve kapely. GREEN DAY si toho však byli vědomi a je nutno říci, že se nad sebou opravdu zamysleli.

Když totiž tato deska v roce 2004 vyšla, nejednalo se překvapivě o rekviem nýbrž o naprostou senzaci, která znamenala snad jeden z nejvelkolepějších comebacků v hudební historii. Zpětně by se dalo prohlásit, že klíčem k tomuto úspěchu byla razantní změna v přístupu ke své muzice, přesněji ke svému žánru, nedá se říct, že kapela "otočila o 180°", nutno ale podotknout, že žánr kapely by se do té doby dal označit jako tříakordový, "středoškolský" punk, to je vlastně na začátku vyneslo na vrchol, tak proč se toho nedržet, že? Ovšem po několika víceméně velmi podobných deskách už to fanoušky nějak omrzelo. Tohle si naštěstí kapela uvědomila a začala experimentovat a výsledek?

Titulní "American Idiot" a také jednička na albu vám bez okolků naservíruje punk v klasickém pojetí ovšem samozřejmě v moderním zvukovém kabátu, mimochodem můžete hádat, kdo je myšlen tím americkým idiotem ;-). Ovšem hned na další písni nazvané "Jesus of Suburbia" se jasně ukazuje ten recept, na který GREEN DAY naštěstí přišli těsně před vlastním kariérním pohřbem a sice, že ani punk (nebo řekněme hudební styl z punku vycházející) nemusí nutně znamenat instrumentálně jednoduché až primitivní písně (v klasickém pojetí samozřejmě zaměřené především na sdělení než na formu), ale je zde možné vymyslet opravdu nápadité, technicky výborně zvládnuté a poměrně rozsáhlé kompozice. Jesus of Suburbia je toho tím nejzářnějším příkladem. Jedná se o víc než devítiminutovou (!!!) skladbu, která má několik rozličných částí a tolik hudebních, zejména melodických nápadů, kolik se s trochou nadsázky někdy neobjeví v celé diskografii kapely podobného žánru.

Myslím, že i sebevětší odpůrce moderně pojatého punk-rocku nemůže s čistým svědomím tuhle skladbu odsoudit. Podobný popis by se hodil i na předposlední, o něco méně výraznou "Homecoming". Rozhodně se ale nedá říct, že v každé skladbě je kapela věrná zmiňovanému punku, pro některé raději přijatelněji neopunku. Písně jako "Boulevard Of Broken Dreams", "Holiday" se nesou spíše v duchu moderního rocku jaký známe spíše od některých současných britských kapel. Ani melancholické náladovky "Give Me Novacaine", "Wake Me Up When September Ends" či "Are We the Waiting" mi tento pocit nevyvracejí, ovšem vždy opět přispěchá nějaký ten "St. Jimmy" nebo "She's a Rebel" apod., které nechají poznat, že posloucháme partičku lidí s punkovým srdcem.

Co tedy říci závěrem? GREEN DAY na této desce konečně hudebně dospěli a podali světu (do té doby nepříliš slýchanou) velmi propracovanou a příjemně nadávkovanou směs punku a rocku s nevídanou porcí melodických nápadů. Samozřejmě, skalního punkáče tím neohromí, ovšem pro méně žánrově vyhraněné posluchače je to výborná volba.