Call Of The Void - Dragged Down A Dead End Path

Pokud jde o metal, hardcore, punk-rock a podobně, není nikdy nedostatek prostoru na úzkosti jak být vyjádřen. Některé kapely to praktikují s chutí, zatímco jiné zase by si s tímto poháněním ega připadali nezvykle. Pro ďábli z Colorada, Call Of The Void, reprezentující se takovým způsobem, který by byl i u svých rodičů umístěn na žebříček návyku. Jejich debutové album se táhne skrze slepé cesty, které jsou vyvrcholením crust, punk, grind a powerviolence - což v kombinaci, nabízí až pětadvacet minut neúnavných riffů, bušení do bicích a tvrzených výkřiků, které si vás pojistí do takové míry, že se na vás budou mračit i vzhůru nohama ... nebo ještě lépe, zarazí se hlouběji do obličeje.

Dragged Down A Dead End Path je cesta nabízející jen málo způsobů jak relaxovat. Jako jediné odvětrání tohoto alba, vám připadne v prvních čtyřiceti osmy sekundách u skladby "Failure" - poté, si zvuková stopa jede na svou pěst. Atak mezi jednou až dvěma rychlostmi snoubící se s intenzitou. Píseň prostě jednoduše vybuchne do zuřivé hojnosti, která má formu kytarových riffů, ojedinělých činelů a blast-beatů. Vokály Steva Vanica, mají v jádru cítění podobnému tomu u punk-rock/hardcorového projevu. Jsou vedeny v drtivém a mocném způsobu. Vztek pokračuje dál - "Theory of Mind" je absolutním overkillem pro uši, které se stále ještě zotavují po stopě předchozí a zasazuje další nářez. Bez ohledu na to, jak zdrcující se hudba z desky Dragged Down A Dead End Path stává, jsou chvíle, kdy se Call Of The Void sníží a vrací se zpět se svou vytrvalou povahou do pater k sekcím, které mají svůj přístup ve středních tempech.

"Bottom Feeder" například, nabízí příjemné změny rytmů v záplavu kalu buzeného plazmatu, který prohodí výše uvedené rychlosti, a zároveň vyvolává nutkání velkého třesku pro vaši hlavu. Sakra!.. celá druhá polovina alba více šlape a hodným krokem se přesune k "Breeding Grounds" naprosto s přehledem ji můžeme označit za nejtěžší skladbu alba, s pěknou (stop-and-go) výměnou hlubokých bicích a nasazující desce lesklou korunu. "I Hope You Two Fuck" je promočená dost šílenými riffy a disonancemi. Pokud se podíváme na album blíže, zjistíme že Call Of The Void zpracovávají své instrumenty tak, aby každý pochopil, jakými jsou drtiči melodií. "Faith & Filth", píseň, kde rychlost je na popředí ve své první polovině a uprostřed se dělí do krutých výměn tepaných akordů, cválající práce bubnů a šíleného křiku.

Je zřejmé, že Call Of The Void psali album, které bude lpět na fanoušky d-beatu a hardcore jako na symbionta ke svému hostiteli. Nemilosrdné album, které nabízí jen malý prostor pro odpočinek a čas na další působení. I když je propuštěno na základě všeobecných podmínek (podmínek tvrdé muziky), album dává pryč estetickou DIY tvorbu, špinavě znějících skladeb a celkové se zaměřuje na bytí v surovém přístupu. Stručně řečeno, Dragged Down A Dead End Path je mokrý sen pro undergroundovou scénu, a zatímco někteří mohou na albu najít trochu opakující se kolovrátek, jeho kouzlo spočívá v dávce – ve které je syrovost, nespoutanost i zdrženlivost cítit na každém kroku v každé skladbě.

Dragged Down A Dead End Path: