Coffins - The Fleshland

"Hrozba pochmurného doomu, jako uvážliví kal hmotnosti a energie, která spadá někde mezi grind a punk. Coffins tím nastavují gesto ke spoustě jiným kapelám a stylům."

Japonsko je lépe si pamatovat jako elektrickou a bohatě oblečenou zemi, kde leží největší koncentrace KISS inspirovaných metalových kapel. Ovšem je to také domov pro extrémní metalová tělesa s jednoduchou hudební přístupností. Žádné triky, prosté oblečení, neoholené tváře, hloupé texty, cartoonish umělecká díla na přebalu a rozhrnování riffů.

Coffins jsou skupina s cca sedmnáctiletou tradicí, vynořující se mezi vomitey death a doom metal. Kapela z japonského regionu plného Pidgeys, Rattata, Geodudes, Tentacools a Zubats. Přesto, že je obklopena desítkami a desítkami cutesy zvířátek, jejich hudba je něčím, co ale v očích místních lidí ze světa Gameboy nebo Nintenda DS dělá třímající batolata.

Úvodní skladba "Here Comes Perdition" okamžitě nastaví tón pro špínu přeplněnou a misantropskou paletu zvuku, který z využití úvodu dělá z The Fleshland, něco z filmového soundtracku Terminátora: hluboké a strojové dunění, které se postupně stává čím dál hlasitější. Pak silně zkreslené kytarové riffy pronikají skrze mlhu hluku, před kulminací série obdobných riffů a to celé jen s bicími a basovou kytarou, na koncích třepící se. Od té chvíle zapíná zpěvák Ryo a kytarista Uchino režim zvracení. Množství zvratků, které vtáhne do vašich ušních kanálů je neuvěřitelně nechutné, ale obvykle potěšující extrémní metal na trochu sadistický způsob. Od prvé skladby po tu poslední, se vám nepodaří si ucpat zvukovody stejně jako opilec či člověk trpící bulimií, který si spletl ucho se záchodovou mísou.

Navzdory jasně nakreslenému a poněkud barevnému přebalu alba, výroba stylu na The Fleshland není tak naprosto čistá, jako většina moderních metalových alb. Ve skutečnosti, to je dosti syrové a podobné v duchu tvorby, kterou Coffins vydali v průběhu let, z nichž každá má typicky nudný přebal ve stylu DIY. Proto, zvuk desky jako celek je v obecné rovině nejasný a je těžké rozeznat jednu kytaru od druhé. Zpětná vazba kytar a heavy bubnování, se zdá být využito účelně, patrně aby zdělilo přebalovou estetičnost a líbivě to funguje, neboť Coffins dosahují neochvějné platnosti na poli japonského extrémního metalového undergroundu (čehož chce pravděpodobně kapela dosáhnout). Bubeník Satoshi je se svým stylem hraní opravář, zní syrověji a organicky. Jeho zvukové beaty nepostrádají vzdušnost, což lze nárazově slyšet jasně v "Hellbringer" a "The Colossal Hole". Jen tak mimochodem, u "The Colossal Hole" má člověk pocit, že prochází obrovským zvukovým otvorem, který saje a pohlcuje od A po Z.

Co se týče písní v globálním měřítku, neskýtá nic konkrétního k vyčnívání, protože co skladba to odlišný zážitek a bolest hlavy. Mějte obě uši na pozoru při těžkopádných přechodech mezi riffy v každé písni, které nakonec urychlují vývoj v jízdě na daných drážkách. Vše co zazní na The Fleshland, je spokojující výlet do chřtánu bestie, která kouše a vyplivne vaše popraskané kosti jen z cáry masa. Nestane se to albem roku, ale Coffins vám poskytnou zvukovou společnost při cestě ranní MHD do práce na několik dní.

The Vacant Pale Vessel: