At Folsom Prison - From Nails To Velvet

Zkuste smíchat většinu stylů, kterých se hardcore hudebně dotýká a dostanete At Folsom Prison - kapelu čtyř kluků z Prahy, který sebe ani vás do ničeho nenutí a ležérně, s přirozenou jistotou kombinujou to, co mají tak rádi. Nervní kraválové pasáže občas střihnou moshovými prošlapy, tu a tam okoření přísekovou oldschoolovku příjemnou melodií, která se přesně hodí na jarní usínání za oknem pokoje, zatímco vám sluníčko paprsky příjemně šimrá zavřený oči.

Ten pocit mám strašně rád. Nevím, jestli mi ho evokuje hudba samotná nebo konečně přicházející jaro. Každopádně, ten pocit tam je a navozuje mi ho hlavně úvodní, po intru přicházející Story of… Ta je mým jasným favoritem a největším hitem na desce.

Následující One lost gun vás drží spíš v tý psycho rovině. Nervní vybrnkávačka uprostřed vám na klidu nepřidá a Standův obhrouble zoufalý vokál rozhodně také ne. V jednu chvíli jsem v jeho patosu zaslechl dokonce Four Walls Faling. Ten kluk mě svým rozsahem nepřestává udivovat. Když vezmu, jakým ječákem vládne v This Ruin¸ nechápu, kde v sobě bere hrdelní skřehot, který můžete slyšet právě na From Nails To Velvet.

Třetí Not to be alone navazuje volně na One lost gun. Na mě je v ní až moc záseků a jednoho typu riffování, kterej se vlastně nese celým ípíčkem, a kterej mě zas tak moc nebere… ale říkejme tomu třeba rukopis kytaristy. Najdou se ale i zajímavý momenty. Je příjemný poslouchat, jak kytara rozvíjí jednotlivý nápady. Opět, naprosto s jistotou a stylem „mám tě na háku“.

Poslední From Nails To Velvet je důstojnou tečkou za tímhle mini albem. Melodie proplétající se celou skladbou zvěstuje nezadržitelně se blížící závěr a nechává vás snít. Je konec, sluníčko dál prosvětluje modrou, ještě před pár dny zamračenou, oblohu. Už toho moc nevnímáte, usínáte a přicházejí první sny… Ty možná nebudou nejrůžovější, ale určitá naděje v nich je.

Osobně mám raději přímočarejší a větší kontrasty obsahující hudbu. At Folsom Prison mě ale po dlouhý době přiměli k zamyšlení, a to se hodně kapelám nepovede. Lví podíl na tom má i lyrika. Slova, která vám řeknou všechno a možná i nic. Každopádně vás ale k sobě přitisknou a donutí přemýšlet. Dlouho jsem nečetl tak přitažlivý a zároveň chladný texty. Musel jsem Standovi napsat o vysvětlení, abych je alespoň částečně pochopil a od tý doby už jsou mi o něco jasnější… smekám.

Příjemný překvapení ukrytý v decentním a přitom silným obalu. Tenhle styl provedení miluju!

Kamenné zdi, které osahal nejméně stokrát,
zarýval nehty hluboko do kůže a nevěděl, zda je to sen či realita.

Frekvence tepu byla stále vysoká,
pavučiny co mu připomínaly síť jeho myšlenek se chvěly v pomalém tempu.

Prosebný hlas a vize ranního rozbřesku, který pomalu neznal.
Do prachu na podlaze psal příběh, ve kterém se ocitl.

Vzpomínky zůstaly hluboko zaryté, jen spánek se stal jeho útočištěm.
Krásná krajina, zeleň, stromy, vůně, co nesla se v symfonii vzpomínek.

Někdy sny zčernaly a probuzení byla těžká jako dehet usazený v těchto zdech.
Snil, padal, plakal a čekal na malý impuls naděje.

Na letmý pohyb za dveřmi, které jsou stále velkou neznámou.

(Story of…)