Muse - The 2nd Law

Když před půl rokem Muse oznámili, že nahrávají novou desku, zaplesalo srdce nejednoho hudebního fanouška. Matthew Bellamy se v médiích nechal slyšet, že šestá řadovka s názvem The 2nd Law má být tím nejlepším, co kdy nahráli. Najděte mi ale nějakého hudebníka, který tohle netvrdí o své nové desce. Proč by se tedy zrovna tady mělo jednat o pravdu? A že to tak nebude, bylo jasné asi o měsíc déle, když britský magazín NME oznámil, že The 2nd Law bude inspirován i novým oblíbencem Muse, Skrillexem. Už v tu chvíli muselo být všem jasné, že tohle nedopadne dobře. A taky, že ne..

Často se stává, že když se nepovede album, hodný recenzent pochválí alespoň obal. Moc rád bych byl ten hodný a hrál si na to, že mi obal nového kousku od Muse něco říká. Bohužel. Spleť jakýchsi barevných vláken, které dohromady tvoří něco jako psychidelický květák.. to se prostě nepovedlo. Ovšem co se povedlo, je začátek celého počinu, který otevírá nejtvrdší věc Supermacy. Nabroušené podladěné kytary, symfonický orchestr a Bellamyho legendární falzet vám dává najevo, že možná není vše ztraceno. Příjemný pocit are rázem zchladí Madness, první singl a jeden z nejslabších songů na desce. Je mi záhadou, co vedlo Muse ke zvolení tak slabé skladby pro televize a rádia. Minimalistický popík v masce U2 a sólem ála Brian May - ostuda, vydávat něco tak známého a fungujícího za svůj nápad. A s přirovnáváním můžeme směle pokračovat. Ani Panic Station by se totiž neztratila v hitparádách 80. let, zatímco Follow Me zní spíše jako by Bellamy začal spolupracovat se zmiňovaným Skrillexem a úplně zapomněl na svou kapelu. Vrcholem všeho je pak Survival (ústřední píseň letošních olympijských her), která zní jako když se Queen Revival rozhodne přidat do repertoáru jeden "vlastní" song.

I přes to všechno, The 2nd Law nabízí i pár světlých momentů. Jedním z nich je Save Me, autorský počin baskytaristy Chrise Wolstenholmea, kde se snaží vyzpívat ze svých potíží s alkoholem. Liquid State jako by se vrátila někam do období Black Holes and Revelations, Animals ještě dál k desce Absolution. Tím ale naše světlé chvilky končí, jelikož se blíží konec. A jak jinak, než epický. Po vzoru The Resistence, končí i mladší bráška vlastní symfonií. Symfonií, která by se bez okolků dala nazvat zvráceností. Možná si jednou budou hudební kritici libovat, jak nadčasový byl Matthew Bellamy umělec, ale v roce 2012 ještě nejsme připraveni na crossover vážné hudby s dubstepem.