Linkin Park - Living Things

Linkin Park je skupina se zajímavou historií. Aspoň co se tedy fanoušků týče. Když před dvanácti lety vydali debutovku Hybrid Theory, všichni milovníci tvrdšího roku až (nu)metalu se jim klaněli a pokračování s názvem Meteora je dostalo rovnou do kolen. Jenže bylo nebylo, Linkin Park nechtěli patřit do oné nu-metalové škatulky, a proto začali objevovat styly nové. To jim sice přineslo více songů v rádiu, ale mezi fanoušky vznikl chaos. Ačkoliv deska Minutes to Midnight byla prací dobře odvedenou, lehčí kytary a absence Mikova rapu zapříčinili ztrátu "Linkinovského" rukopisu. Konzervativnější fanoušci se (nebo bez) zatnutými pěstmi desku tolerovali, nu-metalisté proklínali. Podobný průběh mělo i představení doposud poslední desky - A Thousand Suns. Ti tolerantnější si ji snad i oblíbili, těm druhým začala docházet sprostá slova. Otázkou bylo, co se bude dít dál?

Living Things (2012) slibovalo částečný návrat k původnímu zvuku kapely. Dovolím si upozornit na důležité slovíčko "částečný". Byť jdou pod hromadou elektroniky a samplování rozpoznat staré kořeny, éra HT a Meteory je nadobro pryč. Poslední třetina Living Things, včetně mezihry "Tinfoil" (díky bohu, že na těch ubrali) je jak z ATS vystřižená. Kromě povedených klavírních akordů v "Powerless" všechno bouchá, škvrčí a Chesťa řve nedostatečně.

Pak je tu druhý typ písní, jako promo "Burn it Down" (bohužel přesamplovaná hudba přechraptila i Chestera), kde se objeví rapující Mike. Stejně tak i v "Lost In The Echo". Tenhle rap ve starém In-the-End stylu s lehkou melodií v pozadí se k Linkin Park vždy hodil. Na rozdíl od rádoby drsňáckého hulákání v "Until it Breaks". S vydařenou "I'll Be Gone" se v čase vrátíme k rockovému MtM. Intenzívní nářez "Victimize", skoro jak z HT vytažený, je emočním vrcholem desky stejně tak jako klidná "Castle of Glass". S propracovanou melodií a prolínajícími se hlasy si člověk uvědomí, že má ty Linkiny pořád rád.

Sečteno a podtrženo, Living Things se zastavilo někde mezi MtM a ATS, lze teda sliby pokládat za částečně splněné. Pozitivní je rozhodně fakt, že už nám Linkin Park nepředpovídají konec světa jako posledně, ale jsou zdeptaní jen sami za sebe, za což jsme si je před deseti lety oblíbili. Pátá studiovka nebude mou nejoblíbenější ze série, ale rozhodně ji neschovám do šuplíku. Do budoucna bych snad jen poprosila o trochu rychlejší tempo a méně práce pro Joe Hahna, vždyť se u toho mixážního pultu za chvíli zblázní. =)

Ke stažení: In My Reamins, Castle of Glass, Victimized