Rocket Juice & The Moon - Rocket Juice & The Moon

Buď Je to heterogenní "mashupovaní" stylů (asi jako Oysterhead) nebo stejně smýšlející homogenní umělci (něco jako Wild Flag či Cream). První pohled na Rocket Juice & The Moon, který se skládá ze známých jmen – Damon Albarn (Blur, Gorillaz) / Flea (Red Hot Chili Peppers) / Tony Allen (Fela Kuti), spadá více méně do té prvé kategorie. Přesto se Albarn s Blechou nechávají pohlcovat soundworldovým funkem, což přispívá na jejich už tak výstřední razítko-rukopis. Avšak stejně je to ve výsledku afrobeat s diakritikou obsahující podrážděné bassy a kytarové diletantství v hávu synthových melodií.

Album je neskutečně pestré a destiluje to nejlepší, co můžeme od oněch pánu očekávat. Flea převádí své basové linky na obchodní krédo své známky a to do pop útoku usazující se do správných drážek. Drážek hladších než většina písní RHCP. Podobně je na tom Albarnovo řemeslo, opakující své riffy do skutečné indie / art-rockové povahy, která lze snadno integrovat do vazby na bicí, basy, dechové nástroje nebo do hladkých vokálů. Nemluvě pak o Allanovi, který to rozsekává konzistentní pravidelností s přesností úderu.

Odlišné hudební styly, které trojice do kapely přináší, nesou každého z nich jako individuální osobnost. Britpopová melodie s tradiční poezií uprostřed. Chorusy, vyznávající oduševnělé vokální výkony. Zvukově rozpálená estetika, vykukující prostřednictvím více agresivního funky s v čele analogovým syntetizátorem, skrze prosakující jazzier a komplexní rytmy.

Popravě by se dalo říci, že se hodně ony zmíněné osobnosti oněch tří hudebníků, docela hádají. Asi jako česká rodinka u moře v Chorvatsku. Jde o to, že tyto osobnosti hrají mnohdy na více not, které se nesnesou. Hodně to dokazuje Flea a Tony, kteří k sobě našli daleko čistší cestu oproti, ve spojení s Damonem.  Lépe si vyhovují a nejvíce to je slyšet u skladeb, které jsou improvizační, což je zhruba asi polovina alba. Ta hierarchie zde není tolik cítit, ale rozhodně tu nechybí. Jsou tu místa jako skladba Poison, kde je to naopak dokonale sehrané. Skladby, které jsou spíše koncepční a vystupují v nich vokální prvky jako: Erykah Badu, Fatoumata Diawara, M.anifest, M3nsa či Cheick Tidiane Seck, mají tu sílu společné práce, která se nedá nic než ocenit. Pak takovým druhým nešvarem je Albarnův Gorillazismus, který ne moc dobře zastupuje jeho samotného a dává celku trochu nahořklou pachuť po něčem již existujícím, nežli o co se snaží zbylí dva členové.

Trochu to připomíná situaci, kdy Damon je váha a drží obě misky na kterých je zvlášť Flea a Tony. Neustále s nimi kymácí a to má za následek výpadky koncentrace ve stavbách skladeb. Taky je poměrné vražedné umístit na disk osmnáct tracků. Ve výsledku to je sice něco přes padesát minut, ale dalo by se to zkrátit na polovinu, a ty kratší songy naopak nechat pěkně a přirozeně rozvést. Co bohužel taky ukazuje na celkovou práci prostředník, je doba nahrávání alba. Pánové se setkávali příležitostně, což trochu přispívá na rozházenosti. Plus to rozmezí čtyř let, které dělilo dovršení desky. Je faktem, že to nemusí být na škodu, v historii se to několikrát osvědčilo, ale tady, kde pracují tři odlišní a impulzivní lidé, to chce klid a harmonii duší.

Sečteno-potrženo: Je to velmi nadprůměrné album, sršící nápady a genialitou semknutého tria. Ovšem stává se, že se neshodují v jazyku a rozvádí svou řeč každý jiným směrem. Improvizační složka potrhuje skvělou kondici a technickou zručnost pánů, která občas zaběhne jinam – psáno výše. Různorodé aranže ve zvucích a melodiích, výborně obsazený vokální doprovod (s Damonem nevyjímaje). Rocket Juice & The Moon je albem, které si zaslouží vaši přinejmenším pozornost a stojí za to, si jí poslechnout. Nevyhnete se přetrpěním či přeskakováním skladeb, ale atmosféra tvořená tím to výjimečným triem mužů, má své nezaměnitelné kouzlo…

Hey Shooter [Ft. Erykah Badu]:

Poison [Ft. Damon Albarn]: