Charlie Straight - Someone With A Slow Heartbeat

Syndrom druhé desky. Když se neokoukané kapele povede nahrát debutové album, které sklidí úspěch napříč téměř celým posluchačským spektrem, zákonitě pak přichází obrovské očekávání v rámci vydání další nahrávky. Někteří předpovídají hudební a žánrový posun, někteří zase pokračování projevu kapely v zajetých kolejích. Osobně si myslím, že v hudební branži se muzikanti nikdy nemůžou zavděčit všem a vždy se najdou tací, kteří budou jejich práci tendenčně shazovat. Charlie Straight se povedlo před několika lety ohromit celou hudební veřejnost a vkrást se do hlubšího podvědomí snad všem, kdo měli kolem roku 2008/2009 uši. Díky singlu Shall We Have a Baby (2008), vydání debutové desky She’s a Good Swimmer (2009), vystupování na domácích i zahraničních festivalech a zisku mnoha prestižních oceněních (Anděl, MTV v rámci European Music Awards...) získala tato hravá indie-popová partička původem z Třince status jedné z nejzajímavějších tuzemských kapel. Dnes vychází (ve fyzické podobě, na internetu byla deska dostupná k objednání již prvního března) Charlie Straight druhé řadové album s názvem Someone With a Slow Hartbeat. A jak se tato velmi očekávaná nahrávka povedla nebo nepovedla? Vězte, že hodnocení bylo nadmíru obtížné (až nečekaně, ovšem oprávněně), ale v závěru nakonec přeci jenom převážily vesměs pozitivní dojmy.

Už od prvního poslechu a prvních vteřin desky, se může někomu zdát, že si pustil v přehrávači něco, co vůbec nečekal. Charlie Straight zní překvapivě jinak. Výrazně jinak. Tak jinak, až i ten nejvěrnější fanda začíná uvažovat, zda neposlouchá nějakou úplně cizí kapelu. Úvodní píseň How Do You Like My Earrings? totiž ani zdaleka nepřipomíná nic, co mohli posluchači slyšet na debutovém albu. Garážový retro sound skladby, zkreslený Albertův vokál a kytary jako v nejlepších letech new-wave. Pro někoho pěst na oko, pro někoho vrchol zvukového projevu kapely. Ne, nejedná se o žádnou demo nahrávku, která nedopatřením unikla na internet. Takhle teď zní Charlie Straight. Jinak, světověji a paradoxně o dost víc indie, než na She’s a Good Swimmer. Neříkám, že je to lepší nebo horší. Je to prostě odlišné. Ale pořád jsou to oni! I když trochu jinak, než dřív.

Dokážu si vybavit zástupy skalních fanoušků, kteří při poslechu nové desky nebudou schopni Albertovi a spol. přijít na jméno. Chybí totiž zásadní vypalovačky se „skákavým“ refrénem, při kterých mohl celý festival zpívat známé rýmy a náctileté slečny společně plakat dojetím (kdo někdy slyšel na vystoupení Your House, ví moc dobře, o čem mluvím). Dokonce ani žádná výraznější podoba s pro mě dokonalou skladbou Platonic Johny nebo Bathroom Song. Kluci zní hudebně o něco dospěleji. Prvoplánové refrény byly vyměněny za klidnější a procítěnější polohy, ze kterých ovšem někdy trochu vytéká kýč všemi směry. Sám za sebe si třeba nemyslím, že je potřeba téměř do každé skladby vkládat nudné a prázdné popěvky typu „óóóóóhóóóó“. Tiger in Your Heart a Coco trpí tímto nešvarem nejvíce. Tento vkus/nevkus se hrubě nevyplatil například Coldplay na poslední řadovce Mylo Xyloto, pamatujete? Ale kritika novému albu ani náhodou nesluší. Jedná se o zajímavou a ve své podstatě i jedinečnou nahrávku, která na naší indie/popové/rockové scéně už dlouho nevznikla. I když se hravost a prvotní nápaditost navzdory očekávání malinko vytratila, tak věřím, že pokud si k desce trpělivý posluchač najde cestu a nakonec bude odměněn kvalitním hudebním zážitkem. Co se týče singlů, tak si pusťte bítlsáckou Stuck In The Mud, chytlavou Dear Jack & Stacey, nebo procítěnou a písničkářskou Someone With A Slow Heartbeat a poslech si užijete.

Trochu Flaming Lips, trochu Talking Heads, trochu Pixies, trochu Achtung Baby. Pořád zde figuruje prvek Coldplay. Akorát ten výraznější vliv Radiohead nebo R.E.M, který byl dokonale kombinován na tři roky starém debutu, mi trochu vymizel. Přiznávám, že na první poslech Someone With a Slow Hartbeat jsem byl zklamaný. Od desky jsem čekal trochu něco jiného a skladby mě někdy téměř nudily. Po poslechu nového alba jsem si pustil starou dobrou Try Some Stuff You Don't Think You Should a zapomněl jsem, že nějaká nová deska vůbec existuje. Po pár posleších se můj názor ovšem razantně změnil. K dobrému. Jako celek totiž působí nové album perfektně. Charlie Straight je jednou z mála kapel, která se se svojí tvorbou dokáže alespoň trochu vyrovnat západní produkci. A pro Someone With a Slow Hartbeat to platí na sto procent. Osobně jsem na kluky z Třince pyšný, že si kráčejí vlastní cestou bez nutnosti násilím okupovat komerční rádia a hudební televizní stanice. Dobrá práce hoši, jen tak dál. Vydali jste se velmi sympatickou cestou vpřed.