The Ting Tings - Sounds from Nowheresville

Před pěti lety snad všemi světovými rádii prolétla skladba, kde jedna blonďatá holka zpívá o tom, jak se jí říká Stacey, Jane, nebo miláčku, ale ona pořád dokola opakuje, že to není její jméno. Celkem jednoduchý koncept a ještě „primitivnější“ provedení, ale z písničky se stal víceméně celosvětový hit a z The Ting Tings se ze dne na den vyklubal takový malý fenomén. Jasně, podobných kapel jednoho hitu je spousta, můžete namítat. Nicméně, vždycky mi přišla tahle indie-popová dvojice tak nějak zvláštně originální a zajímavá. Na debutové desce byla kapela svázána nutností prosadit se v těžké konkurenci jakýmkoliv možným způsobem - tedy recyklací jednoho hitu a následnou okupací rádií od Afgánistánu po Zambii. Navzdory těmto silně mainstreamovým faktům natočili The Ting Ting docela povedené a celkem i úspěšné album We Started Nothing (2008). A ačkoliv to název desky popírá, tak The Ting Tings začali takovou malou popovou revoluci. Svět se tedy konečně dozvěděl o dvojici ze Salfordu, přišlo vystoupení na slavném festivalu v Glastonbury a kapela sbírala jednu populární cenu za druhou. Nakonec však přišlo to, co se očekávalo – The Ting Tings se ztratili ve stínu svého velkého hitu That’s Not My Name (a možná ještě Be the One) a zbytek povedeného alba jaksi zapadl.

Čekání fanoušků na druhou desku se protáhlo na nekonečné čtyři roky. V únoru 2012 kapela konečně představila světu album s názvem Sounds From Nowheresville, ke kterému vytvořil obal jeden z fanoušků kapely. A jak tato nahrávka dopadla? Katie White a Jules de Martino zde překonávají sami sebe. Debutová deska je rázem zapomenuta, protože Sounds From Nowheresville zní jednoduše perfektně. Stále se sice jedná o na první poslech stále ten samý jednoduchý indie-pop, nicméně když se člověk pozorně zaposlouchá, objeví na nahrávce zákoutí, které by na desce rádiových miláčků nečekal. Vlastně mi osobně místy The Ting Tings znějí na své nové desce jako takový mix The White Stripes s The Kills, akorát s tím faktem, že těmto kapelám by při nahrávání písní někdo ukradl kytary a tak se muzikanti vrhli a synťáky a tleskání do rytmu. Píseň a asi i největší hitovka alba Hang it Up je však výjimka, která potvrzuje pravidlo.

The Ting Tings - Hang it Up

Hravost z alba srší všemi směry a z dokola a dokola přehrávané kapely jednoho hitu se rázem stala seriózní formace oslovující spíše užší spektrum posluchačů. Na That’s Not My Name můžete rovnou zapomenout. Sounds From Nowheresville je hudebně i textově vyrovnaná deska a i když na závěr nahrávky poněkud dochází šťáva, tak výsledného pocitu z poslechu nebudete určitě litovat. Z těch dalších největších pecek alba bych uvedl především Hit Me Down Sonny, která krásně zapadá někam na párty do malého klubu, při které se nebojí odvázat většina osazenstva, nebo úžasnou Guggenheim, kde se Katie White dokonale vypořádává s klukem, kterého už tak nějak nepotřebuje ve svém nezávislém životě a dává mu to pěkně sežrat.

Tohle je moderní pop budoucnosti. Možná se nebude o této hravé dvojici zas tak mluvit, jako v době vydání první desky, ale věřím tomu, že The Ting Tings si s Sounds From Nowheresville upevnili notnou řadu posluchačů. Zatím zdaleka nejhravější popová deska tohoto roku.