Unearth - Darkness In The Light

The March byla nuda, hodně špatný heavy metal s absencí energie, která byla vždycky poznávacím znamením pro Unearth. Skoro jsem tehdy nad nimi zlomil hůl. Novinkou Darkness In The Light si ale napravili reputaci. The March je nasměřovala jiným směrem. Na novince kapela tím směrem pokračuje, prvky heavy metalu sice zůstaly, Unearth ale vycenili zuby a jsou odhodlaní kousat a kousat. V záplavě moderny ukázali všem, kdo že to tehdy stál u zrodu a kdo zároveň bude diktovat. Už jen svými živelnými a precizními vystoupeními nechávají Unearth všechny ty mladíčky za sebou.

Velké změny doznaly bicí. Když se podíváte do příjemně modrého bookletu, zjistíte, že Unearth byli v době nahrávání alba jen čtyři – bez bubeníka (dnes s nimi už hraje Nick Pierce). Paradoxně to je u této nahrávky velké plus. Moc se mi nezamlouval progresivní styl hry Dereka Kerswilla. Tehdy, na III. In The Eyes Of Fire to bylo zajímavé oživení, ale když slyšíte stejný rukopis přechodů a dalších parádiček pořád dokola, brzy vás to omrzí. Navíc tomu chyběla dravost, která vás na novince rozseká. Vypadá to, že si Buz s Kenem dopřáli odpočinku a nasáli inspiraci pro nové nápady. A že nasávali hodně… je znát. Darkness In The Light je totiž kytarovými nápady prošpikovaná skrz na skrz. Už úvodní Watch It Burn, ke které natočili Unearth i klip, je zásah do živého. Sice je podezřívám, že (co se klipu týče) vykradli Darkest Hour a jejich Love As A Weapon, ale hudebně se nemusí za nic stydět.

Silná melodika jde ruku v ruce s nářezem a rychlou precizností. Ve stejném duchu se nese celá deska. Prostě nasednete do Ferrari a po pár vteřinách jízdy, kdy už se ručička otáčkoměru pohybuje v červeném poli a tachometr ukazuje čísla, ze kterých vám jde hlava kolem, zjistíte, že nemáte brzdy. Nápady se nešetří, kolikrát ani nedýcháte a užíváte si až k podlaze sešlápnutý pedál plynu. Tu a tam dojde i na čistý zpěv. Cha, ta tam jsou kecy, že „Od nás se čistého zpěvu nedočkáte!“ Dlužno dodat, že Unearth s ním nakládají velmi obezřetně a nedělají z čistých linek trapné tuctové refrény v každé písničce – snad jim to vydrží i nadále…

Asi to bude celkovým zvukovým sladěním alba, ale Trevorův vokál mě tentokrát neirituje. Co si budeme nalhávat, nepatří mezi špičku mezi frontmany a myslím, že nejen já bych si dokázal Unearth představit i bez něj. No co, lepší to už asi nebude, s tím jsem se už smířil. Naštěstí vám vše vynahradí kytarové nápady, kterých je na desce opravdu… to už jsem ale říkal stokrát, raději toho nechám. Kluci, uvidíme se v 23. března v Drážďanech!