Orange Goblin - A Eulogy for the Damned

Už je tomu dávno, kdy se v 90. letech roztrhnul pytel stoner rocku, který vyplnil pomyslnou trhlinu poptávky. Nejvíce se toho urodilo na plantážích v Evropě, kde kvůli mnoha důvodům hudba ze západnějších částí přicházela pomaleji. V roce 1995 se utvořila taktéž již známá formace Orange Goblin, která si razila cestu heavy a psychedelie. Nakonec ale (díky bohu za to) se kapela přeskupila k hutnějšímu stoner zvuku a taktéž byla zařazena do škatulky Black Sabbaťáckého ražení.

Uběhlo nám pět let od posledního počinu Healing Through Fire a popravdě, už bylo načase. Sedmá celovečerní deska zachycuje kapelu úplně v koncentrovaném stavu. Netlačí na žádné hudební hranice, ani nerozšiřují řady svých fanoušků. Je to naprostý soulad s očekáváním a udržením si pozornosti horlivých stoupenců. Robustní kytary jsou jako řízený útok, založený na neomaleně nádherných, harmonizovaných riffech, které spolu s rezonancí a přesnou rytmickou sekcí skutečně zajištují ten správný, bahnitý rockový groove. Ve skutečnosti jejich metalová složka na předchozí práci byla poněkud omezená, což vede k současné desce A Eulogy for the Damned, která má více z metalu, potažmo hard rocku. Takto postavená atmosféra se fantasticky prolíná se všemi styly na albu obsažené a nikterak se při střetu nehroutí. Naopak, gradují do velkolepých a ostřílených skladeb.

Hlas Bena Warda je pravděpodobně tím nejlepším ukazatelem posunu v daném stylu. Jeho výkon výhradně spoléhá na melodický strohý projev, nežli spíše na odnož hard či …core výrazu. Největším přínosem, který můžeme na desce zaznamenat, je určitě její pozoruhodná shoda. Vlastně to je nejvíce hvězdná kolekce skladeb za posledních deset let jejich sedmnáctileté existence. Neexistují vůbec žádné přídavné stopy, které trápí jejich poslední tři alba a ani žádné stylistické experimenty, které by mohly narušit ustálený záznam. I když je to sotva jedno z nejvíce různorodých alb v žánru, deska A Eulogy for the Damned má svůj spravedlivý podíl v různých vlivech děje.

Album začíná ve víru kaskádovitě bahnitých riffů, které v krátké době odhalí tradiční heavy metalové cítění a sóla, ovšem na špičce technického zpracování. Vystřídá jej ultra rychlé tempo zakořeněné v hardcore punku. Pak následuje skutečné zjevení, a to nově získaná náklonnost k jižanskému rocku a též pochlubně střídané bluesové linky. Navíc kapela nemá omezení a jejich tendence se dostávají nanejvýš k chytlavosti, která se zase dostavuje v nemalé míře a každou chvíli. Textová stránka je opět zamyšleníhodná a představuje zejména pojem existencionalismu. Orange Goblin si nasadili tvář nenáročného postoje, ale přitom výstižně řeší tak nemalá témata plná metafor, ale i prostých zkazek o konvenčním životě člověka. Je to tak nestydatě zábavné poslouchat, že opravdoví fanoušci žánru těžko najdou způsob jak odolat. A Eulogy for the Damned je co do délky standartním albem, ale čas s ním plyne neskutečně rychle…

V časech, kdy inovace řídí průběh, jsou Orange Goblin návrat k základním principům, které osvěžují stereotyp – o tužbách po pokroku a my jsme za to vděční.

Red Tide Rising:

A Eulogy For The Damned: