The Asteroids Galaxy Tour - Out Of Frequency

Na první poslech se můžete  cítit jako příslovečná skupina slepců, kteří se snaží najít slona pouze dotykem. Takže první otázka bude pravděpodobně znít: Co to vlastně je? Má to dechové uspořádání jako Quincy Jones, varhany z písní od Doors či Deep Purple, to vše přerušováno latinskými rytmy a mámením synth kytarou Kinga Crimsona, vokály, které zní jako když Ween zpívá Push th 'Little Daisies. Je to tak stylisticky odvážné, a to víc než kdy předtím. Pravděpodobně potřebují svůj vlastní žánr, něco jako space soul nebo astrodeli…

Dánsko a jejich Asteroids Galaxy Tour je každým coulem estetickým naplněním všemožných předsudků. Tóny překvapení a očekávání s vlastními národními barvami. Každý kus skutečně dobrého alba produkované kapelami, které se stanou krupobitím z Dánska, Švédska nebo Norska není více či méně bez předsudků. Je to jakýmsi druhem bezvědomí v kulturní blahosklonnosti. Kupodivu, stejně jako většina ostatních národů světa, i Skandinávci jsou ve skutečnosti schopni dělat opravdu skvělou hudbu - a Asteroids Galaxy Tour nejsou výjimkou.

Album Out Of Frequency je velmi očekávané, neboť po slávě desky Fruit z roku 2009 se hodně spekulovalo, s čím by se kapela ještě mohla vytasit. (Též to potvrdila tvrzení zpěvačky Mette Lindberg, která při turné téhož roku bujaře vyprávěla o spoustě nových nápadů.) Retro oživení dechové sekce napomáhá celkové mohutnosti, kterou jsme z debutu takřka neslyšeli a pokud ano, pak velmi, ale opravdu velmi decentně. Popravdě to hodně mění koncept Asteroidů a rozhodně to není Lily Allen parodie na zvuky, které si zaslouží býti brány vážně, ale opravdová a nadšená stylistická volba - parádní. Bohužel je to volba občas ignorující ve prospěch zředěného návěsu synthpopových odstínů. (Osobně jsem nečekal takovou změnu, jejich prvotina je tak sladce syrová a teď tolik popu, až se nechce věřit. I kytara je malinko utlačená, ovšem zvykl jsem si a baví mě to).

Je to ten druh hudby, kterou jste již slyšeli. Téměř každá píseň na Out Of Frequency, je jako bratranec "zlatého věku". Někdo by to mohl brát jako zjevný nedostatek a svou představivost použít jako hůl, s jejíž pomocí album úplně rozmlátí. Nicméně se domnívám, že Asteroidi jsou nejlepší, když se drží svých zbraní a to se jim tu daří - originalita. V podstatě to ani není hudba, ale myšlenky a hlavně trochu legrace. Jasně, texty jsou trochu "bezvýznamné" a každá píseň cítí takřka totéž. Ovšem kapela pracuje od začátku s jistým vzorcem, který funguje – jednoduchost, taneční tep, narážky, retrovost a frontmanka Mette Lindberg, což je v reálu opravdu kombinace vražedné dávky nejčistšího heroinu. (Mette jsem poznal osobně, díky baskytaristovy naší kapely, který pochází z Dánska a zná ji. Upřímně to malé strašidýlko, co se objevilo ve dveřích, mě rozesmálo. Ale popravdě je to fajn holka, co to má v hlavně srovnané a už ví, jak tenhle byznys funguje. Přesto si jedou po svém a tak to má být).

Ano, Mette je nejen  pro některé  kritiky celkem problém. Její dětský až hentai – chipmankovský hlásek zkrátka někomu může vadit. Také někomu může vadit, že se propůjčili reklamě, ale díky ní si Asteroidů z Galaxianu někdo všiml. Nové album je svěžím odkopnutím se od začátků, které již začínaly lézt i jim samotným na nervy. Malinko zaexperimentovali, odsunuli trošku kytary a přidali na dechových instrumentech. Je to epičtější, ale zároveň to neztratilo úplně tu jednoduchost, byť jsou místa, kde toho popu je zbytečně fakt moc. Debut je hodně retro, tento prvek ani na Out Of Frequency neopouštějí, ale dostává poněkud jiné tvary. Stále ovšem neznějí jako kdokoli jiný, a jejich zvuk je ještě zábavnější. (A o to jde zejména, pobavit se). Lars Iversen dal dohromady chytlavé melodie, které naživo dostávají další level. Upřímnost, důvtip a originalita, tj. Asteroids Galaxy Tour, je to kvalita.

Major:

Out Of Frequency: