Floex - Zorya

Floex – říká Vám toto jméno něco? Jestli ne, tak si ho rychle zapamatujte, protože se jedná o opravdovou hudební lahůdku. Po deseti letech se vrací se svým druhým albem Zorya, které vás zkrátka rozloží.

Hned od začátku mě tato deska doslova porazila. Už hodně dlouho jsem nezažil podobný pocit, od prvních vteřin první skladby se mi chtělo téměř brečet, tak mocně na mě hudba zapůsobila. Doposud jsem asi nic podobného neslyšel, jako nejbližší možné přirovnání mi na mysl přichází snad jedině Björk, především pro křehkost, jakou se skladby vyznačují.

V tvorbě Tomáše Dvořáka, který se skrývá pod oním uměleckým jménem, se naprosto přirozeně doplňují živé akustické nástroje s elektronickými podklady. Vše probíhá naprosto nenásilně, v dokonalé symbióze, jednou převládají klávesy a samply, jindy housle s klavírem atd. Pro Dvořáka je navíc poznávacím znamením kulatý zvuk klarinetu, který na desce neotřelými melodiemi buduje velmi jemnou, avšak zároveň velmi intenzivní atmosféru. Ta se místy mění v lehce roztěkanou až nervní – například v půli desky ve skladbě Veronika’s Dream – co se asi Veronice zdálo…?

Většina skladeb je ryze instrumentální, na rozdíl však od spousty jiných nahrávek tato deska dokáže fungovat jako samostatný celek, nepotřebuje být doplněna jakýmkoliv zrakovým vjemem. Skladby jsou košaté, i po dvaceti posleších je stále co nacházet, rozhodně nečekejte minimalismus, ať už ze strany technické, nebo skladební (ten přijde až na konci desky, má ovšem své opodstatnění). Dvořák za oněch deset let od debutu Pocustone vybrousil téměř dokonalý hudební drahokam. Deska navíc funguje i koncepčně – od pomalého rozjezdu přes již zmiňovaný nervní vrchol až k téměř uspávacímu závěru během posledních dvou kompozic.

Lepší podobnou desku jsem zatím asi ještě neslyšel a přeji Tomáši Dvořákovi, aby se mu hudebně dařilo nejen u počítačových her (ke kterým psává doprovod – např. Machinarium) a aby i tento Floex šuplík otevíral častěji. Je sice pravda, že v umění kvalita předčí kvantitu, ale interval deset let je opravdu vražedný a fanoušci, které touto deskou jistě získá, by časem mohli i zapomenout, jakého to umělce doma máme.