The Maccabees - Given To The Wild

Předně varujeme zapřisáhlé fanoušky, aby očekávali silnou kritiku na nový materiál kapely. Nevím jak redakce, ale já se připojuji k těm málo kritickým recenzím, které na desku Given To The Wild vycházejí. Je jich málo a to proto, že autoři se bojí negativních reakcí, které mohou mít nečekané následky. My se nebojíme říci, jak se věci mají. Pojďme na to…

Po třech letech dlouhého dožadování se konečně The Maccabees odhodlali natočit desku. Předně indie kytarová kapela se nevyhnula alt rockové vlně společně třeba s The Kooks, Babyshambles, Arctic Monkeys či Franz Ferdinand. Ovšem vynikala jiným zvukem, trochu avantgardním pojetím hraní a předně diametrálně odlišným hlasem zpěváka Orlanda Weekse. Přichází třetí deska a kapela se musí posunout, nechce zůstat na jednom místě věčně. Proto přichází radikální změna, kterou se v roce 2009 rozhodli aplikovat i Franz Ferdinand. Ovšem u Ferdinandů se povedlo utvořit celistvý koncept. The Maccabees to pojali sice dobrým směrem - co skladba to originál, ale konceptuálně se to úplně rozchází. Kluci koukali po trendech, co momentálně frčí a zjistili, že když vezmou od každého trochu, vznikne skvělá deska. Ano vznikla, pro ty, kteří si libují v mišmašové indie záplavě, ale pro normální fanoušky hudby se jedná spíš o nelogický výběr několika interpretů, nežli slušnou desku jedné kapely.

Nesmyslné synth prvky s pop tanečními vsuvkami jsou skutečně nevkusné. Náplava experimentování, které se tak poslední dobou rozmáhá, dává smysl v případě, že hrajete tímto stylem, či takto koncipujete album. Nejbolestněji na to doplácejí vokály, mají až spirituální nádech klášterních chvalozpěvů a vesměs nepříjemně udivují. Nic, co bychom už neznali. Zde je to ovšem nepoužitelné a Orlando úplně zahazuje svůj talent. Zkrátka vezměte původní The Maccabees a obalte je pop-indie vatou. Rockové prvky, které mají skvělá místa a potažmo i riffy, jsou naprosto utlačené do pozadí, zvykněte si na širokou lhostejnost k elektrické kytaře. Album se celkově tváří až přehnaně ambientně-shoageze a velmi emotivně se snaží utočit na city.

Pokud se vrátím k tomu mixu chutí, jaký The Maccabees servírují, dá se to jednoduše identifikovat jako zvuk Coldplay, technicky U2 s experimenty Arcade Fire. Popravdě v několika místech to je jasná Viva la Vida… se snad lepšími texty. Když to sečteme, ve výsledku se nejedná o nic převratného a chlapci z Londýna se tak propadají dolů k ostatním mezi plevu, byť nad nimi stále vyčnívají. Osobně jsem zklamaný, desce jsem se věnoval dlouhou dobu a čekal bych přeci jen něco sofistikovanějšího - oni na to krucinál mají. Jediné dvě písně jsou takovým feedbackem na původní myšlenku The Maccabees, a to Feel To Follow a Forever I've Known. Skvělá místa se najdou i jinde, ale ta se záhy ztrácejí ve své přetvářce. Kapela skutečně srší nápady, které ale nejsou dotažené do konce, jako by si snad při skládání nevěděli rady. Třeba to lépe vyzní při koncertech…

Forever I've Known:

Feel To Follow: