Nickelback - Here and Now

Koncem listopadu 2011 vyšla již sedmá řadová deska kanadských rockerů Nickelback s názvem Here and Now. Tři roky po komerčně úspěšné nahrávce Dark Horse tedy parta kolem Chada Kroegera přišla na trh s dalším přívalem komerčně laděné rockové hudby.

Nebudu lhát. Dřív (přibližně 5 let zpátky) jsem měl Nickelback upřímně rád. Pecky jako How You Remind Me, Too Bad nebo Hero často zněly v mé empétrojce a po jeden čas dokonce zkrášloval plakát k obalu desky The Long Road stěnu mého pokoje. Časy se ale mění a říká se, že člověk jednoho dne určitým způsobem „prohlédne“ a vzdá se svých starých hrdinů. Nějakou dobu jsem Nickelback a jejich tvorbu úplně ignoroval. Singly jako Rockstar nebo This Afternoon samozřejmě díky nekonečné recyklaci v tuzemských rádiích přeslechnout nešly, ale nakonec jsem sebral trochu odvahy a poslechl si poslední nahrávku s názvem Here and Now.

Již od úvodních minut poslechu se mi zdá, že se Nickelback zasekli někde v době kolem alba Silver Side Up. Písně mají povětšinou stejný koncept, skladbu i podobné kytarové riffy. Na první poslech tedy nic objevného ani progresivního. Otvírák This Means War je sice úderná pecka, nicméně s neoriginální kytarovou stopou a nevýrazným refrénem zapadá do průměru. Stará písnička v novém kabátě. I když tak by se asi daly ve zkratce charakterizovat i zbylé skladby na Here and Now.

Kapela už 26.září do světa vypustila první singl nesoucí název When We Stand Together. Za touto skladbou se však skrývá pouze jemnější popová variace na dřívější rádiové fláky v diskografii Nickelback. Naprosto otravný popěvek typu „hej, hej, hej, ... „ nevkusně doplněný klavírem v pozadí, dělá z písničky jen další neoriginální popový výjev. Člověk i skoro rád zavzpomíná na jednoduchou Rockstar, i když kvalitativně by se daly obě písně zařadit do kolonky „škvár“.

Na desce však překvapivě nechybí písně, u kterých si člověk příjemně podupuje do rytmu nebo si brouká hlavní refrén. Mezi tyto skladby bych zařadil rychlou, syrovou, energickou a údernou Midnight Queen jakožto pro mě nejlepší věc na desce a Trying Not To Love You, kde melancholické kytarové melodie doplňují zcela nejupřímnější text alba. Na druhé straně ale nesmím opomenout otřesnou Lullaby. Nickelback se zřejmě snažili oslovit co nejširší spektrum posluchačů, ale zároveň dali vzniknout nejkýčovitější písni své vlastní diskografie. Pokus o nejkomplexnější skladbu historie a zdaleka největší průser desky. Poslední píseň Don't Ever Let It End bych označil za vcelku příjemné zakončení jednoho nevýrazného alba.

Nickelback s Here and Now rozhodně nepotěší kritiky a žádná výrazná hudební stopa po poslechu alba taky nezůstane. Nahrávka se bude určitě dobře prodávat, ale to o kvalitě nevypovídá. Na druhou stranu však mohou jásat zarytí fanoušci této rockové formace, kteří vyžadují chytlavý, jednoduchý, neoriginální a stále se opakující pop-rock. Přesně taková totiž placka Here and Now i po pátém poslechu je. Ale ruku na srdce, čekal snad někdo něco jiného?