Steven Wilson - Grace For Drowning

Není pochyb o tom, že Steven Wilson je velmi aktivním muzikantem, o čemž svědčí i fakt, že účast ve třech kapelách mu nestačí. A tak tu máme další jeho sólovou desku. A aby toho nebylo málo, je tato deska hned na dvou CD. A aby toho bylo ještě víc, je deska tím pravým ořechovým pro všechny fajnšmejkry se zálibou v dlouhých instrumentálních pasážích a jemně nastolené dekadentní atmosféře.

Deska vás možná na první poslech příliš nezaujme, za to na ten druhý a na všechny další vás zaručeně posadí slušně řečeno na zadek. Zjistíte totiž, že hlavní motiv má v sobě neuvěřitelnou sílu a songy i přes svou délku nejsou v žádném případě nudné. Překrásný klavírní úvod s melancholickými zpěvy se jmenuje stejně jako celé album - Grace For Drowning. Sectarian je poněkud rozdílná, začíná poněkud nejistě a pak už je mnohem ráznější a tvrdší. Stoupající tóny jen dodávají na velkoleposti. Poté nastoupí opět klidnější momenty, které mají až jazzový nádech. V Deform To Form A Star se konečně dočkáme zpěvu, který je podložen klavírním doprovodem. Klidné skladbě dodá na atmosféře i melodický refrén a skvělá kytara v mezihrách. No Part Of Me je až na pár zpívaných slov další skoro-instrumentálka. Dynamické tempo a ke konci agresivní kytara. Postcard má konečně strukturu klasické skladby, čehož si můžeme všimnout již na začátku. Mně osobně velmi připomíná Wilsonovu tvorbu v kapele Blackfield. K blížícímu se vrcholu dělá jeho preludium skladba, která se tak přímo jmenuje. Raider Prelude je skutečně dekadentní a její atmosféra je se stoupajícími jednotlivými tóny klavíru a sborem v pozadí až lehce duchařská. Za jeden z vrcholů považuji následující Remainder The Black Dog. Má velmi silný motiv a je v ní obsaženo snad vše. Nemám k ní výtky. Však posuďte sami.

Dostávám se až ke druhému disku CD. Belle De Jour začíná opět lehce melancholicky a působí jako taková Wilsonovská ukolébavka, včetně podmanivých tónů xylofonu. Spaní nás přejde u potemnělé Index, kde mají předehru výrazné a nezvyklé beaty a i přes tuto potemnělost je zde zvlášně líbivý refrén. Podobně jako v Index, tak i v Track One skladba graduje. Dekadentní nádech už není výjimkou. U Raider II s teď již známým motivem si nejsem jistá, zda to Wilson trochu nepřepískl s délkou. Ano, jsou zde opět obsaženy snad všechny faktory Wilsonova typického repertoáru, ale vzhledem k tomu, že už se zde objevuje jedna podobná skladba, do které se vlezly všechny tyto věci, a je o polovinu kratší, předpokládám, že méně zainteresovaní se zde mohou začít nudit. U fajnšmejkrů, které jsem zmínila na začátku, to může být přesně naopak. Úplně nakonec přidal Steven Wilson jednu konečně podle mne pozitivní skladbu. Možná proto, aby na člověka po poslechu CD nedolehl splín a chmurná nálada. A možná proto, že se mu tam prostě jen hodila z jiného, nám neznámého důvodu.

Shrnutí? Téměř vše již bylo řečeno, takže jen zopakuji, že komu nevadí sáhodlouhé hloubání se v instrumentální virtuozitě, ten ať sáhne po novém Wilsonovi. Album pro první poslech to rozhodně není, ale určitě vás zaujme svou celistvostí a nápaditým motivem. Rozhodně nezastírám své symptie ke Stevenu Wilsonovi a jeho projektům, a tak jsem ráda, že můžu alespoň touto recenzí prezentovat jeho podle mne výjimečnou hudbu, protože z mého okolí znám maximálně dva lidi, kteří jej jakožto interpreta znají. A to je sakra málo!