HIM - Screamworks: Love In Theory And Practice

Co si budeme nalhávat, HIM byli vždy svým způsobem nasládlí a jejich hudba nikdy nebyla přímo vyhraněný rock. Nicméně po vydání desky „Venus Doom“ („Venušina Zkáza“) se zdálo, že kapela konečně našla tu správnou cestu. Tento dobrý orientační smysl jim však dlouho nevydržel a zdání, že možná do vyloženě rockového žánru přibude jedna nadějná kapela nemělo dlouhého trvání. Letos v únoru vyšlo album „Screamworks: Love In Theory And Practice“ („Screamworks: Láska V Teorii A Praxi“), jenž je pokračováním hvězdné kariéry „jeho výsosti“. Spojitost kariéry rockových hvězd a komerce je v tomto případě hned na první pohled znát. Album už titulem nelichotivě vypovídá o své povaze. Jsem náročný posluchač, kterému nestačí pouhý hudební požitek, ale z velké části můj hudební vkus určuje také obsah zpívaných textů. Už díky tomuto faktu je mi „Screamworks“ proti srsti. Ale budiž. Vezmu-li v potaz, že mnohým fanouškům a konzumentům hudby HIM na textech v podstatě nezáleží, mohlo by být zatím nejnovější studiové album této skupiny ještě docela příjemné na poslech. Pokud by se ovšem nejevilo jako naprostý propad komerci. O rocku se v souvislosti se „Screamworks“ dá hovořit pouze jako o zástěrce. Je zde použit jako luxusní balící papír zakrývající lacinost toho, co je skryto pod ním. Jen, aby se díky tomuto obalu posluchači desky cítili jako „drsní rockeři“. Každý opravdový „rocker“ ale tuto hru snadno prohlédne. Jakmile jsem si album celá natěšená poprvé pustila, nevycházela jsem z údivu. Pokaždé, když začala nová písnička jsem vyletěla ze židle a sama sobě rozhořčeně pokládala otázku: „Co to tady, prosím tě, posloucháš?!“. Úvody jednotlivých skladeb vyznívají jako znělky z dětských pořadů o bublifukových skřítcích. Kýč. Název jedné takové mi utkvěl v paměti. „Scarred To Death“ („Vyděšen K Smrti“). Řekli byste si, že písnička s takovým názvem by přece jen mohla za něco stát. Omyl. I když na druhou stranu mě opravdu vyděsila – svou sladkostí a možná záměrnou naivností melodie. Celé album by se dalo shrnout do několika slov: Hloubka veškerá žádná, hlas zpěváka ztratil své kouzlo a ani aranže už nejsou to, co bývaly, především díky potleskávání typickému pro taneční písničky. Snad jen jediná píseň, která aspoň trochu stojí za to a díky které je mé hodnocení alespoň těch 5%, je „Like St. Valentine“ („Jako Sv. Valentýn“) – ta jediná se dá vcelku dobře poslouchat. Ač je album zaměřeno především na dívky mé věkové kategorie, za sebe můžu jednoznačně říct, že díky tomuto počinu HIM v mých očích hluboko klesli. Věřím ale, že jsem jen jednou z mála. Úspěšnost této finské „rockové“ formace zajisté díky tomuto vypočítavému kroku vzroste a najde se spousta nových fanynek, kterým učaruje roztomile rebelský frontman Ville Valo se svým romantickým hlasem. Hudební průmysl se zkrátka hemží takovými rockově popovými slaďáky a zřejmě jich nikdy nebude tolik, aby se nemohli přidat další. Já ale raději zůstanu u ještě „nezkažených“ písniček HIM, nebo ještě lépe u starého dobrého metalu, kde se „podrazy“ pro rock už obvyklé stávají výjimečně.