SONATA ARCTICA - The Days of Grays

SONATA ARCTICA se v posledních letech s každým novým albem mílovými kroky vzdaluje od své původní tvorby, čímž se úspěšně zbavuje nelichotivého speed metalového cejchu a stává se kapelou, kterou málokdo bere na lehkou váhu. Předposlední album "Unia" je prakticky vyneslo na samotný vrchol progresivní heavy/power metalové tvorby a vypuštění novinky po dvou letém čekání bylo tudíš jednou z nejočekávanějších hudebních událostí loňského roku.

Kapela záměrně tak trochu mystifikovala fanoušky předčasně vypuštěnou písní "Flag in the Ground", která ne neopodstatněně vyvolávala pocit, že se Sonata vrací ke svým speed metalovým kořenům, což ale není tak úplně pravda. Mnohem směrodatnější je až intro-skladba "Everything Fades to Gray", jejíž táhlá melodie a pochmurná atmosféra s orchestrálními prvky naznačuje skutečný směr, jakým se bude následující deska v drtivé většině svého času ubírat.

Pod číslem dvě na vás vybafne pestrobarevná kompozice "Deathaura", která je takovým rozjezdem alba ve velkolepém stylu. Na mě osobně ovšem působí i po mnoha posleších dosti rozporuplně. Intro této nejdelší a nejkomplikovanější skladby zní trochu jako vypůjčené od kolegů z Nightwish. Jsem přesvědčen, že v něm můžete zaslechnout i mnohé další vlivy, ovšem já osobně jsem měl pocit že poslouchám šestou část opusu "The Poet and The Pendulum". V hlavě se mi okamžitě utvořila představa Tonyho surfujícího na oblíbené vlně symfonického metalu tu ovšem brzy přebilo další překvapení. Úvodní verše nezpívá dnes již notoricky známý a nezaměnitelný hlas Tonyho Kakka, ale hlásek jakési slečny. Pokud mě paměť neklame je to první moment v historii kapely, kdy Tony někomu předal svůj mikrofon, ani tato pasáž ale nemá dlouhé trvání a s brzkým nástupem obvyklého hlasu se rozjíždí symfonicko-speedmetalová smršť, která víceméně pokračuje až do konce písně.

Následující "The Last Amazing Grays", která se právem stala první singlem se už nese v teskném duchu nastoleném úvodní skladbou a rozhodně patří mezi to nejlepší, co album nabízí.

Zmiňovaná pilotní "Flag in the Ground" je v kontextu celého alba (alespoň pro mě) jednoznačně nejslabším článkem, přestože má očividně (chtělo by se říci spíš ušislyšně, ale nejsem si jist, zda takové slovo vůbec existuje) za úkol vyvolat nostalgické vzpomínky na počáteční období kapely, jemuž jednoznačně vévodí album "Silence", postrádá narozdíl od obsahu toho klenotu hlubší myšlenku a nápad. Nutno říci, že je to v rámci "The Days of Grays" rozloučení se speed metalem, což určitě není na škodu.

Srdceryvná balada "Breathing" posluchače příjemně ukolíbá, ale víc než kdykoliv jindy si u ní uvědomíte, že hudba Sonaty Arcticy je zhruba z 50% o zpěvu, z 30% o klávesách (kterým se jako obvykle nedá absolutně nic vytknout) a tudíš pro ostatní instrumenty nezbývá příliš místa. Bubeník Tommy Portimo se svého záklaďáku s (celkem hojnou) podporou dvojšlapky zřejmě nevzdá ani kdyby na chleba nebylo a kytarista Elias Viljanen prostě není Jani Liimatainen a přestože jsem si na Unii po poslechu skladeb jako "Caleb" říkal, že jeho volba coby člena kapely byla více než šťastná, tentokrát nedělá nic jiného než nenápadnou, skoro by se dalo říct nenápaditou kulisu právě pro klávesy a zpěv. Podobně by se dal zhodnotit i výkon basáka, ovšem je nutné dodat, že ani jeden z těchto faktů desce výrazně neubližuje, naopak mnohdy přispívá k její kompaktnosti.

Nejsilnější blok alba tvoří následující tři písně. Progresivní "Zeroes" se silným odkazem předchozího alba příjemně zahřeje a naladí na poslech opravdového vrcholu "The Days Of Grays" - teatrální "Juliet". Shakespearem inspirovaný příběh je podán tak sugestivně a neotřele, že se člověku málem tají dech a na konci v přechodu na ústřední melodii se slovy "These are my final lines, I've used all my nine lives" hraje na city jako málokterá jiná skladba kapely. "The Dead Skin", poslední skladba vrcholného bloku alba, je na albu sedmičkou, ovšem pro mě dvojkou ;-), njn matematika mi nikdy nešla. Její vzletná, gradující melodie se vám usídlí v hlavě na pořádně dlouho a metalová jízda ve střední části zas potěší srdce ortodoxních metalových fandů. Kompozice této skladby očividně bere ze stejné studny jako "Juliet" a přestože v ní tvořil moment návratu k ústřední melodii v závěru písně téměř výbušnou směs, tady už logicky trochu zrácí dech.

Zbytek alba se už nese v značně odlehčeném tempu, "No Dream Can Heal A Broken Heart" je už na první poslech zbytečně podbízivá a prvoplánová a celkem nic by se nestalo, kdyby na albu nebyla. "As If The World Wasn't Ending" je učebnicovou baladou s velmi příjemnou melodií, lehce připomínající stařičkou "Last Drop Falls". Předposlední "The Truth Is Out There" se pokusí opět zopakovat zmíněný kompoziční rondát z "Juliet", ovšem tady už to vyznívá spíše jako klišé, nicméně song potěší skvěle vystavěnou melodií, originální instrumentální pasáží, ale i výborným textem. Závěr alba tvoří opět "Everything Fades to Gray", tentokrát ovšem obohacená o zpěv, nutno říct nápadně pochmurný až depresivní.

Takže co říci na závěr? SONATA ARCTICA zřejmě neumí udělat vyloženě špatné album, tudíš i "The Days of Grays" udržuje určitý standart, který kapelu drží zhruba o třídu výš než se nachází většina žánrově spřízněné konkurence. Jedná se o vyspělé album kapely, která už se v hudebním světě pohybuje nějaký ten pátek a stejně jako o jejím předchůdci se dá říct, že každá jednotlivá notička, jež obsahuje má své přesně dané, logické umístění a vytváří důmyslný, neprůstřelný celek. Ve výsledku si však uvědomíme, že když jsme očekávali návrat ke kořenům, nebyly jsme až tak daleko od pravdy. Kapela se totiž přeorientovává zpět na chytlavější, průhlednější melodie tím však bohužel ve srovnání, zejména s Unií znatelně ztrácí, hlavně co se týká progrese a nápaditosti jak melodické tak i kompoziční. Zkrátka "Unia" je jenom jedna.