Ozzy Osbourne - Scream

Už jednou jsem se na začátku recenze alba Ozzyho Osbournea zamýšlel, zda jsem schopen napsat na jeho desku objektivní recenzi... nyní před tímto problémem stojím znovu, tentokrát na vše ale pohlížím z opačného úhlu pohledu. Existuje ale vůbec něco jako objektivní recenze? Filozofování nechám jiným a podívám se novince "Scream" pěkně na zoubek. Musím předeslat, že svou obrovskou, letitou náklonost k "princi temnot" a především jeho tvorbě, jež zlatým písmem psala historii hard rocku/heavy metalu zavřu na dobu napsání tohoto článku do šuplíku svého pracovního stolu. Bohužel totiž musím konstatovat, že už první letmý poslech mě poměrně zklamal a následné hodiny naposlouchávání alba to zmírnili jen minimálně.

Deska byla od samotného počátku nahrávání propagována jako návrat ke kořenům, změna směru Ozzyho hudby a tak dále, určitě jste něco podobného také slyšeli. Ale jak to dopadlo? Scream je jako snad každá Ozzyho deska dílem party výborných muzikantů o tom žádná. V tomhle ohledu Ozzy nikdy neměl nouzi. Už po malé chvilce poslouchání vám ale dojde, že je ale až přílišnou exhibicí hudebníků, kde forma zastiňuje obsah. Co je nejhorší, je exihibicí všech kromě Ozzyho. Tomu už to bohužel nezpívá tak jako za mlada, myslím že je každému jasné, že Ozzyho stravovací program spíš než zelenina a ovocný džus tvořili kokain, heroin a vodka a to v takovém množství, že můžeme být rádi, že tu s námi ještě je. Takže hlas je občas až nepřirozeně digitálně zmalovaný a místo zpěvu se mnohdy dočkáváme spíše recitace.

Jelikož se fanoušci poprávu bouřili a vyčítali Ozzymu že jeho letitý souputník Zakk Wylde přeměňuje Ozzyho tvorbu na Black Label Society #2 rozhodl se mu Ozzy dát sbohem. Nejsem si ale jist zda to pomohlo. Gus G. se sice zřejmě dušoval, že nám vrátího starého dobrého Ozzyho, kormidlo však otočil směrem snad ještě vzdálenějším než-li to dělal mistr Dyvoký. Samotnou kytaru mohu paradoxně jedině chválit, kypí zajímavými, originálními nápady. Ale o tom to neni. Kdekoliv jinde by se jednalo o seznaci, ovšem v kontextu Ozzyho legendární tvorby (ať už v rámci Black Sabbath nebo sólové dráhy), z kterého se prostě už nedá nijak vyjmout, prostě nefunguje. Tak je to i s ostatními nástroji. Navíc se jednotliví muzikanti doslova předhánějí ve svém umění a celek tak působí malinko přeplácaně. Inu to je problém kapel složených účelně, jednorázově z lidí, kteří jsou si muzikantsky téměr neznámí. Na můj vkus je na albu až příliš "vaty" a některé songy postrádají záchytné body a zapamatovatelné motivy.

Kromě pár světlých chvilek, mezi které patří hned první Let it Die nebo např. Diggin' Me Down (když si odmyslíme "hraní o čas" v podobě rozvleklého intra), která kromě zajímavého pohrávání si s instrumenty ve střední části nabídne i samotného Ozzyho v mnohem lepší formě než ve zbytku alba), topí se deska v šedém průměru a ke dnu ji ještě stahuje zbytečná snaha o co nejhutnější, metalový zvuk. Osobně si myslím, že Ozzymu vždy slušel mnohem umírněnější rockový sound s přesně vyhrazeným místem pro exhibici excelentní kytary či basy, jak jsme byli zvyklí po většinu jeho sólové kariéry. Pořád jsem se těšil alespoň na Ozzyho pověstné balady, kde jeho dojemný hlas vždy vynikl, a je pravda, že ty ho tentokrát doslova drží nad vodou, ale ani to už není co to bývalo. Např. song "Time" (který když si pustíte, máte pocit, že posloucháte Apocalypticu) je dalším světlým místem, ovšem njakési kňourání ve stylu popových boybandů v mezihrách ho posunuje na samotnou hranici kýče.

Spravedlivě hodnotit tuhle desku je těžké. Navíc tu už na mě z vnitřku mého šuplíku opět klepe zmíněná náklonost. Ale pokusím se o to. Kdyby toto album bylo dílem kohokoliv jiného, zřejmě by sklidilo nadšené ovace. Těžko ale dát vysoké hodnocení, když jsme byli u Ozzyho celá dlouhá léta zvyklí na mnohem lepší práce. Instrumentální rovině desky se toho moc vytknout nedá, ovšem Ozzymu tento "heavy" kabátek moc neprospívá. Zpěv je místy znatelně slabší, ale nevadí, pořád je ten Ozzyho kouzelný hlas, který provází už celé generace rockerů. Starý dobrý Ozzy, který nám byl slibován se ale asi nejvíce objevuje pouze v kratičkém outru I Love You All, při kterém se pravděpodobně fanouškům i nějaká ta slza v oku zaleskne. Přestože jsem celou dobu zamýšlel nedat albu "Scream" ani půlku hodnotící škály, nakonec tu laťku průměru o fous přeskočil.