Tom Waits

Tom Alan Waits se narodil 7. 12. 1949 v nemocnici na Park Avenue v Ponomě ve státě Kalifornie, nebo v nemocnici v Murphy, zmiňované v úvodu k jedné písni na koncertě z roku 1976 v New Jersey? Anebo snad můžeme z jeho častých narážek usuzovat, že byl odrozen v taxíku, protože rodiče nestihli dojet do nemocnice? Tomův život je ověnčen tajemstvími, ostatně takhle to měl vždy rád. V jednom rozhovoru nakonec přiznal že se narodil „ve velice mladým věku“.

Když přišel na svět, vážil slušných tři a půl kilogramu. Jeho otec byl Frank Waits, který pracoval jako učitel španělštiny a měl velkou zálibu v alkoholu, to po něm také Tom zdědil, vystupuje i v několika jeho skladbách (Frank´s Song a Frank´s Wild Years). Frank Waits byl vskutku divoký člověk – ochlasta, nenapravitelný romantik a milovník starých mexických sentimentálních fláků. „Byl to fakt drsoň, psanec za každou cenu,“ řekl o něm Tom v roce 2004. Jeho matka Alma Waitsová taktéž pracovala jako učitelka. Ta naopak oproti Frankovi byla upjatá domácí panička jak vystřižená ze seriálu padesátých let a k tomu pravidelně chodila do kostela.

Tom vyrůstal na Los Ageleském předměstí, v části zvané Whittier se svými dvěma sestrami. V mládí byl introvertní a samotářský. „Na malého Toma by se dalo skoro pohlížet jako na člověka mladého tělem, ale starého duší, jako velkého introverta, jenž si na hřišti s nikým nehraje a který vyrůstá na předměstí v idylických padesátých letech za vlády prezidenta Eisenhowera.“ Napsal Dave Lewis v roce 1979. Waits přiznává, že po vzoru Pepka Námořníka „cpal špenátem, aby měl hodně síly a mohl ztlouct kluky, kteří ho šikanovali. Otázky směřované na jeho dětství neměl Tom rád.

Za první živé vystoupení Tom považuje prezentaci na základní škole, při níž měli žáci předvést něco podle svého vlastního výběru. Přinesl si kytaru, kterou dostal od otce, a zahrál spolužákům akordy, jenž se naučil od Billyho Sweda, což byl Tomův kamarád z dětství. „Naučil mě tři akordy – Bluesovej a moll -, byl jsem z toho úplně na větvi,“ svěřil se Waits svému dalšímu kamarádovi Francisi Thummovi s tím, že je to jeho nejjasnější hudební vzpomínka z dětství.

Oba Tomovi rodiče byli velcí hudební nadšenci, i když každý trochu jinak. Frank rád zpíval hitovky, irské ukolébavky a mexické písničky, doprovázel se na kytaru a učil synka hrát na ukulele. Alma zpívala v rodinném vokálním uskupení se svými třemi sestrami. Tom si tedy opravdu na nedostatek hudby nemohl stěžovat.

Frank „neměl rád swing a podobný styly“ a rozhodně nemohl vystát rock´n´roll, po němž tehdejší mládež doslova šílela. Jednoho odpoledne, jel otec se synem po Whittier Boulevard. Zastavil na červenou a vedle nich přisvištěl nadupaný bourák. V něm seděl mladík s napomádovaným účesem ve stylu Elvise Presleyho, na očích brýle a z koutku úst mu visela cigareta. Vedle něj seděla slečinka s černě nalíčenýma očima. Frank sjel pohledem svého osmiletého synka na zadní sedačce a řekl mu: „ Jestli tohle budeš mít někdy na hlavě, zakroutím ti krkem.“

Již od útlého věku toužil být Tom mnohem starší. Zašel až tak daleko, že začal chodit o holi. Když náhodou šel na návštěvu ke kamarádům, často se „zakecal“ s jejich tatínky, probíral s nimi třeba sečení trávníku nebo životní pojištění. Také se zajímal o to, jaká mají doma alba od Franka Sinatry.

V roce 1959 poznamenal Tomův život rozvod rodičů. Tuto vinu později připisoval hlavně matce, jak můžeme slyšet v písni Frank´s Song, což je nenávistný výlev vůči ženám, varuje před ženskými, které člověka zlomí a připraví ho o rozum. Waitsova máma se nakonec s dětmi přestěhovala na okraj San Diega poblíž mexických hranic. Zatímco Frank zůstal v Los Angeles.

Po této události začala muzika pro Waiste znamenat mnohem víc. V roce 1962 se vkradl na koncert Jamese Browna. „Plot jsme přestřihli štípačkama,“ vzpomíná Tom. „V životě jsem si žádnej koncert tak neužil. Byl jsem mimo, jako bych si něco šňupnul,“ řekl v roce 2002. Tom se také úplně zbláznil do folkového písničkáře Boba Dylana, měl jeho texty vytapetovaný celý pokoj. Jeho obsese Dylanem jej nepřímo dovedla až k beatnickým spisovatelům z padesátých let. Byl doslova posedlý Jackem Kerouackem. Místo toho aby si Waits nechal narůst dlouhé vlasy, začal kouřit trávu a jezdil na otočku do sanfranciského Haight-Ashbury, zkrátka místo toho aby se připojil ke hnutí hippies se ještě víc ponořil do minulosti k beat generation. „Rebeloval jsem proti rebelům,“ řekl v roce 2004

Waits začal pracovat v Napoleone´s Pizza House. V roce 1968 se musel rozhodnout, noční směny a zároveň studium na střední škole ho vyčerpávalo. Rozhodl se tedy, že zanechá studia a školu opustil. V roce 1969 přijal místo dveřníka v klubu Heritage. „Jediný, co se na tý práci změnilo,“ vzpomíná Von Lutes (bývalý dveřník), „bylo, že se místo vyhazování vožralejch námořníků vyráželi zfetovaný hipíci.“ Tom neváhal ani minutu. „Vzal jsem ten flek, protože jsem věděl, že tam budu jednou hrát.“ Řekl v roce 1976.

Waits sebral odvahu a zeptal se, zdali nemůže v kavárně Heritage zahrát pár písniček? A setkal se s kladnou odezvou. Od té doby občas absolvoval své krátké výstupy se skladbami například od Boba Dylana, Raye Charlese, ale i Elvise Presleyho, nejdříve pouze s kytarovým doprovodem, ale později si do Heritage přivezl i piáno.

Po nějaké době si to vybudoval reputaci a už nehrál pouze v Heritage, ale v klubech a kavárnách po celém San Diegu. Většinou předskakoval uznávaným bluesovým hráčům. V červnu roku 1971 dostal příležitost vystoupit v Los Angelském klubu Troubadour, kde ho slyšel Herb Cohen, který dělal manažera Franku Zappovi. „Zrovna jsem chtěl jít na hajzl a vtom jsem uslyšel Tomův zpěv,“ vzpomíná Herb. „Když jsem vykonal potřebu, zeptal jsem se ho, co vlastně dělá, a on mi řekl, že nic, tak jsem s ním podepsal smlouvu.“ Po zbytek roku se Waits soustředil na skládání vlastních skladeb, které pak prezentoval publiku v Troubadouru.

Na počátku roku 1972 se Waits přestěhoval do Los Angeles natrvalo. Na jaře si ho přišla do Troubadoura poslechnout další vlivná osobnost. David Geffen vedoucí společnosti Geffen-Roberts a po sléze i nedávno založeným vydavatelstvím Asylum. Geffen Waiste oslovil, hned jak sešel z podia a sdělil mu, že by s ním chtěl natočit desku. Waits mu na to odvětil že mu už dělá manažera Herb Cohen, v tom momentě Geffen couvl. Druhý den na to Cohen volal Davidovi, ubezpečil ho, že je vše v pořádku a pokud chce s Tomem natočit desku, tak proti tomu nic nenamítá.

Debutové album Closing Time vyšlo na jaře v roce 1973. Poté následovalo turné na jeho podporu, Cohen mu zajistil několik koncertů na východě USA. Na turné měl menší doprovodnou skupinu, nicméně postrádal hráče na kontrabas, nakonec se této role ujal Bob Webb Waitsův kamarád. „Hrával jsem na kontrabas na střední škole, ale pak jsem toho nechal. Tak jsem poměrně lhostejně řekl: „Já na basu umím.“ „Úplně se mu rozzářila očička.“ Vybavuje si Webb.

Waits počítal s tím, že na konci roku 1973 nastoupí opět do studia. Místo toho mu ale Herb nabídl, aby předskakoval na turné Franku Zappovi, z čehož Tom neměl radost. Nesnášel fanoušky Franka Zappy. „Herb určitě poslal Toma na šnůru, aby se naučil pracovat s nepřátelským publikem.“ Říká Webb. První koncert v Kanadě je naprosto šokoval. Návštěvníky beatnická atmosféra jakou navozoval Tom vůbec nezajímala. „Publikum nám to dávalo hodně sežrat.“ V zpomíná Webb.

Waitsovo další album produkoval Bones Howe. „Navrh jsem Tomovi, jestli by třeba nechtěl, aby mu další desku produkoval Bones Howe, protože ten hodně dělal do jazzu a já si říkal, že by v jeho spolupráci mohla Tomova nahrávka znít profesionálněji.“ Říká Geffen. Album vyšlo v říjnu 1974 a neslo název The Heart of Saturday Night. Po dokončení desky Waits velice nerad svolil k tomu, že pojede znovu na turné s Frankem Zappou. Tentokrát ale vystupoval sám. „Sice si na tomhle turné zničil hlas, ale pak na něm založil svou kariéru, svým způsobem mu to vlastně pomohlo.“ Vzpomíná Bob LaBeau.

Před vydáním třetího alba se Tom přestěhoval do motelu Tropicana. „Vstoupili jste dovnitř a připadali jste si jako v malém domku. Až na to, že jste neviděli skoro žádné vybavení, protože tam byl takový svinec, že se skoro ani nedalo projít,“ říká Paul Brody. Po evropském turné se Tomův hlasový projev od základu změnil, přetransformoval se do podoby chrapláku a deska Small Change se tak stala pro Waitse přelomovou díky této změně.

V roce 1977 vyrazil Tom na první Japonské turné. Kamarádům poté sdělil, že japonští diváci i promotéři se k nim chovali, jako by byli králové. „Obecenstvo bylo velice tiché a uctivé,“ vzpomíná Chip White. Ještě tento rok vydal čtvrté album s názvem Foreign Affairs. Waits celý průběh nahrávání těžce snášel, říkal, že „zažívá stejný muka jako u zubaře“.

Ke konci roku 1977 oslovil Toma Sylvester Stallone, představitel Rockyho. Ten právě pracoval na předprodukci  ke svému filmu Cesta k Ráji a usoudil, že Waits by se ideálně hodil na roli sešlého salónního klavíristy jménem Mumbles. „Stallone mi řekl: ,Budeš hrát ožralýho pianistu v irským baru … to by pro tebe měla bejt hračka.“ Sdělil Waits časopisu Playgirl. „Chtěl jsem radši někoho rozsekat sekerou, ale nějak se začínat musí.“

Po dalším Japonském turné pracoval na filmovém muzikálu s textařem Paulem Hamptonem. Tato „opera“ jak ji Waits nazýval nikdy nebyla dokončena. 24. července 1978 se začalo s nahráváním čtvrtého alba Blue Valentine, všechny hudebníky překvapil, když na ně čekal ve studiu s elektrickou kytarou v ruce. „Hraju na ni poprvé,“ sdělil časopisu Rolling Stone, „umím jenom tři akordy stejně jako každej jinej kytarista.“

S příchodem osmdesátých let se Waits rozhodl, že se odstěhuje do New Yorku. Ještě předtím přijal nabídku Chucka E. Weisse, že s ním půjde na novoroční večírek do Troupers´ Hall a pojme to jako rozlučkový mejdan, zde se také seznámil se svojí budoucí manželkou Kathleen Patricií Brennan. „Byla to nejlepší párty široko daleko,“ vzpomíná Paul Brody.

O pár měsíců později se přestěhoval zpět do Los Angeles. Natočil další album s názvem Heartattack and Vine a dostal nabídku od Francise Coppola, aby složil hudbu pro film One from the Heart. Waits neměl ani tušení, že Kathleen dělá asistentku scénáristy onoho filmu. „Včera večer se stala ta nejúžasnější věc mým životě. Dřepěl jsem v kanclu, brnkal na piáno a najednou někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a stála tam holka jako lusk,“ vzpomíná Michael Hacker na rozhovor s Tomem. V první polovině srpna se s Kathleen oženil.

Film One from the Heart měl premiéru 11. února v 41 kinech a stal se z něj totální propadák. Soundtrack vyšel v roce 1982 – dlouho poté, co byl snímek postupně stažen z kin – a patřil mezi jeden z nejlepších Waitsových vysokorozpočtových muzikálových počinů.

Na začátku roku 1982 podal Tom na Herba  Cohena trestní oznámení, na jehož základě Waitse po několik let okrádal od tantiémy. V roce 1983 podepsal smlouvu s Island Records a pod tímto vydavatelstvím vyšla další deska nesoucí název Swordfishtrombones. Na konci září porodila Kathleen dceru. Waits ji chtěl pojmenovat Wilds, ale nakonec dostala jméno Kellesimone. „ V jistým ohledu jsem z rodiny útěkářů,“ přiznal v roce 2006. „ Kdybych se vydal po stopách svýho táty, taky bych utek a mý děti zrovna tak.

V roce 1984 se Waits s manželkou a dcerou přestěhovali na Manhattan. Zde se setkal s režisérem Jimem Jarmushem. Na podzim roku 1985 vyšlo další Tomovo album Rain Dogs. „Bude mnohem rytmičtější než Swordfish, ale možná ještě ujetější … teda alespoň podle mě. Co je pro někoho ujetý, může bejt pro druhýho normální,“ řekl Tom před vydáním alba.

30. září 1985 se narodil Tomovi druhý potomek Casey Xavier Waits. Po odehrání turné na podporu alba Rain Dogs začal Waits spolupracovat s Jimem Jarmushem na filmu Mimo zákon. „S Tomem máme podobný estetický cítění,“ tvrdí Jarmush. „Spojuje nás zájem o skromný, svým způsobem nevýznamný lidi.“ Po natáčení se Tom s rodinou uchýlil do Chicaga, kde probíhalo zkoušení muzikálu Frank´s Wild Years, který napsal spolu s Kathleen. „Divadlo je trochu jako pro garážovou kapelu, zahrajete tři akordy a upadnou vám uši, ale jinak dobrý,“ řekl Waits.

Poté nahrál Waits album Frank´s Wild Years složené ze skladeb použitých v muzikálu. Zahrál si i ve filmu Candy Mountain po boku dalších muzikantů jako například: Joe Strummer, Dr. John nebo David Johansen. Dále si zahrál například ve filmech Prostřihy, Kafe a Cigára nebo Král Rybář. V roce 1988 vychází další album Big Time.

V dubnu roku 1992 vydal Waits téměř po pěti letech nové album Bone Machine. Tomova matka byla názvem alba úplně zděšená. „Prý zní pekelně až ďábelsky,“ vzpomíná se smíchem Waits. O rok později vychází album Black Rider.

V roce 1994 se Tomovi narodil další syn Sullivan. Opět let později vychází album Mule Variations. V květnu 2002 se dostává na pulty obchodů album Alice. Další desku se rozhodl vydat pod nezávislým vydavatelstvím a rozhodl se pro ANTI-. V roce 2004 vyšlo album Real Gone a na turné na jeho podporu ho doprovázel i jeho syn Casey na konga.

Trojalbum Orphans vyšlo v roce 2006 a v prvním týdnu se ho prodalo 21 000 kusů. „Čím jsem starší , tím víc se začínám prohrabovat svým archívem,“ řekl Waits.

Kromě Caseyho, po roce 2008 následoval na turné svého otce i Sullivan Waits. V roce 2011 vydal Tom Waits zatím svoje poslední album s názvem Bad As Me.