DELUSION - Never... ever... forever!

DELUSION - Never... ever... forever!

Strakoničtí Delusion v těchto dnech (28. 8. 2010) oslavili koncertem na "Křemelce" 15 let existence kapely. Já je měl možnost vidět den předtím po boku Positive Mind ve Stříbře... Z toho koncertu jsem měl smíšené pocity. Po dlouhé době jsem slyšel hardcore v podobě "nezkažené" metalem a musím říct, že jsem si to moc užil, ale nějak mi nevoněl zpěvák... zpěv parádní, ale ta podiovka... nevím. Ale nechci soudit knihu podle obalu, takže pojďme k tomu, oč tu běží.

"Never... ever... forever!" je v pořadí již 3. velká deska Delusion. Od předešlého alba "Congratulations" došlo k několika změném. Především kapelu opustil zpěvák Honza Ruso, baskytarista K-bitch přešel ke kytaře a sestavu doplnili Meyla - ten se ujal uvolněného postu po K-bitchovi a Jehla, který se chopil mikrofonu. Druhá zmiňovaná skutečnost navrátila kapele původní sound Delusion, jaký známe z desky "U against You". (Co si budeme vykládat. S jednou kytarou se dnes mnoho parády nenadělá a předchozí album "Congratulations" na absenci druhé kytary strašně doplácí.) Hodilo by se spíš říci, že  "Never..." je plnohodnotným nástupcem této desky, protože se v žádném případě nejedná jen o bezduchou "sebevykrádačku".

Celá deska se nese ve svižnějším tempu, vše ženou kupředu jednodušší, ale úderné bicí. Přeci jenom, Delusion nejsou žádní náctiletí chcápkové, takže nečekejte nějaké krkolomné přechody a experimenty. Prostě oldschool rovina, která vás pořádně prožene circle pitem. Co mě hodně potěšilo, jsou kytary. Ty totiž nejedou podle mustru oldschool hardcore kapel. Je zde znát ta typická "delužnovská" melodika jako na již zmiňovaném "U against You". Tentokrát jsou ale melodie promakanější. Kytary se mezi sebou různě proplétají, synchronují a doplňují. Můžete se připravit na rychlé prstové běhy i na pořádné hutné riffy. Obojí je zasazeno mezi zdánlivě těsné mantinely s koncovkou tadáda tadáda tadádaSmile, navíc sem tam proloženo pěkným thrashovým výjezdem.

Celé to podporuje Meylova basa s typicky "empegovským" zvukem. Meyla narozdíl od jiných, kteří na basu hrají jako "na kropáč", hrát umí. Tam, kde je třeba, podrží kytary a kde to jde, hodí nějakou tu kudrlinku.

Mám - li srovnat Jehlu a Honzu... Musím říct, že Jehlova barva hlasu je mi sympatičtější. Jeho vokál je víc naštvanější, což mám rád. Na druhou stranu by neškodilo, kdyby si více pohrál s frázováním a při všem tom štěkotu by občas nějakou tu slabiku protáhl. Nutno podotknout, že Jehla už v sestavě Delusion také není. Místo něj nastoupil do rozjetého vlaku Aleš, o kterém jsem psal už v úvodu. Texty se nesou (alespoň podle toho, co dokážu svojí (ne)angličtinou přeložit) v osobní rovině a přitom mají co říct k tomu, co se děje okolo nás. Trochu zábavná (myšleno v dobrém) mi přijde "It was love" zvláště pak  jedna řádka v textu Smile

Podtrženo sečteno. Delusion jsou kapelou, která po všech těch letech neztratila nic ze své agresivity a při tom se jí daři obohacovat hudbu klasického žánru velice osobitou melodikou. To vše na vysoké technické úrovni. Jenom ten vrchní... ten je nějakej divnej...Wink

Hodnocení: 
85%
Žánr: 
Hardcore
Rok vydání: 
2010
Length: 
29 minut
Tracklist: 

OneWarriorFreedom means responsibility It was loveBrotherDon´t apeFaces

Vydavatel: 
I.F.A. records