Attack Attack! - This Means War

Mezi jedno z prvních očekávaných alb tohoto roku v mém osobním žebříčku už pár měsíců figuruje třetí deska od mladíků Attack Attack!. Po předešlém povedeném eponymu, na kterém AA ukázali svou temnější a dospělejší tvář, jsem byl hodně zvědavý, s čím kapela přijde tentokrát. Kolotoč neustálých personálních změn se snad po odchodu Johnyho Francka, který obstarával kytaru a čistý (auto-tune) zpěv, nadobro zastavil, čistých vokálů se s velkou vervou chytl frontman Caleb Shomo a většina fans byla určitě zvědavá, jak mu to půjde na novince „This Means War“.

První náznaky ve formě bonusových songů vydaných na speciální edici předešlého alba (hlavně hitovka „Last Breath“) trochu naznačily, že kapela nebude stát na místě a bude se snažit svůj zvuk posunout zase o kus dál. To ostatně vehementně dokazuje již první song „The Revolution“, který po opakovaném popěvku „Start the revolution!“ vyšperkuje brutální a nečekaný breakdown. Již od prvního tracku je znát změna oproti předešlým nahrávkám – pánové si podladili své nástroje, čímž docílili velmi hutného „heavy“ zvuku, který místy připomíná moderní djent vlnu, na které se dnes veze čím dál tím více kapel. Album na rozdíl od minulosti neprodukoval  Joey Sturgis, ale sám Caleb Shomo ve svém domácím studiu. Ubylo také nevkusné a kýčovité elektroniky, která na albu spíše jen dokresluje atmosféru a jen občas vystrčí růžky („The Confrontatiton“), žádné disko hrátky nečekejte. Co mě na zvuku ale zaujalo nejvíc, je basa, která zde získává mnohem více prostoru a její zvonivý zvuk vás bude provázet po celou dobu alba.  Další silnou zbraní „nových“ Attack Attack jsou melodické vokály a samotný hlas Caleba. Jeho řev zní mnohem více lidštěji a uvěřitelněji, chvílemi mi ale připadá, že až moc tlačí na pilu. Pochválit také musím jeho čisté vokály. Skupina se zřejmě rozhodla opustit svoji auto-tune minulost a Calebův zpěv je toho důkazem. Melodické refrény, kde naplno jeho umění vyzní, jsou jednoznačně tou nejlepší částí celého alba a mají nádech až stadionového rocku, jako u posledního alba Asking Alexandria.

Album nabízí celkem deset kousků, kterým jednoznačně vévodí „The Motivation“ s povedeným klavírním intrem, neuvěřitelně chytlavá klipovka „The Wretched“ a „The Family“. Zbytek alba bohužel nedosahuje takové kvality, některé kousky od sebe na první poslech téměř nerozeznáte. To se sice časem zlepší, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že to všechno zní „na jedno brdo“. Otázkou také zůstává, jak se Caleb se svými hlasivkami předvede naživo. Textová stránka alba se velmi povedla, i zde kapela ukázala svojí dospělejší tvář a texty v souladu s projevem Caleba působí správně vztekle, místy až agresivně.

Attack Attack! stvořili jednoznačně své nejlepší (a také nejtvrdší) album a prokázali, že rostou s každou další nahrávkou. Od své první desky „Someday Came Suddenly“ ušli opravdu dlouhou cestu a já jsem jen zvědávý, s čím přijdou příště. „This Means War" sice nepřináší nic revolučního, jak byste si mohli podle první písně myslet, ale tahle nahrávka by vám měla v přehrávači nějakých pár týdnů určitě vydržet.