Metallica - Metallica

Když recenze začíná otřepanou frází, mohlo by se zdát, že neslibuje nic hodnotného. Ale jak napsat dobrou a ne nudnou kritiku na vskutku legendární majstrštyk v případě, že všechna slova chvály jsou už dneska považována za klišé?

Recenzí na tzv. „Černé album“ vzniklo za 20 let jeho existence bezpočet. Ačkoli všeobecně je album svým pravým jménem zvané Metallica hodnoceno kladně, pro sklaní fanoušky Metalliky (myšleno skupiny) představuje odklon od „té pravé“ tváře extrémního metalu, a tudíž jasný propadák. Nabízí se tedy dva různé úhly pohledu, ale který z nich si vybrat? Ať už se přikloním k tomu, nebo onomu, musím konstatovat, že se rozhodně nejedná o zaprodání, jak mnozí tvrdí. Hudební kvality „Černého alba“ jsou na tak vysoké úrovni, že jakýkoli  propad komerci je vyloučený, neboť  masové publikum dává přednost laciným a nenápaditým melodiím oproti propracovanému a umělecky hodnotnému materiálu. To, že Metallica použila orchestr a na místo thrashmetalových hymen zařadila srdcervoucí balady, je dle mého projevem spíše hudební vyspělosti a pokroku než podlehnutí mainstreamu.

Upřímně řečeno, taky patřím k příznivcům starého dobrého thrashe, ale mám-li být opravdu opravdu upřímná, byla to mimo jiné především Nothing Else Matters, díky níž jsem si Metalliku zamilovala. S náturou metalistů je to složité, jsou naštvaní na svět, že je nikdo nebere vážně, ale když se potom najde kapela, která přiměje ostatní k zamyšlení a pochopení metalu, jsou zase naštvaní na ni, že z metalu udělala populární muziku. Možná si v něčem protiřečím, ale album Metallica je tolik kontroverzní téma, že jinak to holt nejde.

Vzhledem ke starším počinům kapely „Black album“ rozhodně postrádá jednu důležitou charakteristickou vlastnost a to rychlost. Je jasné, že pro stálé posluchače musela být tato změna zažitých postupů šokující, a proto se dá pochopit jejich odmítavý přístup. Avšak znamená zpomalení i zhoršení kvalit? Jak už jsem psala, rozhodně ne, tak uzavřeme problematiku rychlosti pro thrash metal tolik důležité se slovy: díky zpomalení neutrpělo „Black album“ žádnou újmu na kvalitě. Podívejme se na další bod týkající se protentokrát tvrdosti. Snad až na dvě výjimky, jimiž jsou pochopitelně balady The Unforgiven a Nothing Else Matters, mi dáte za pravdu, že právě touto „přísadou“ kapela nešetřila. Především u písní Don’t Tread On Me, The Struggle Within, Trough The Never nebo The God That Failed je patrné, že zatvrzelým fanouškům staré metallikovské školy by možná k radosti stačilo zrychlit těchto pár písní a tak je povznést do thrashových sfér. Jakožto milovnice tvrdosti, jíž nejen thrash metal oplývá, můžu být spokojena, moje oblíbená skupina mě nezklamala. Z hlediska textů, které tolik ráda rozebírám, můžu zase čestně říct, že nemám moc námitek. Jednoduchá, zato velmi úderná Sad But True je mezi těmi starými loajálními i novými fanoušky i díky svému textu stále velmi oblíbená, u mě zase vyhrává zasmušilá My Friend Of Misery a nejednoho posluchače potěší odvážnější skladby, kterých na této nahrávce není zrovna málo. Jediné, co nemusí být všem pochuti je větší zaměřenost textaře Hetfielda na vlastní nitro a problémy, na to však musím odpovědět, že takto písně získávají další rozměr lidskosti. Pravdou je, že, jak se tomu říká..., romantická skladba Nothing Else Matters do prozatímního repertoáru Metalliky jaksi nezapadá... Na druhou stranu, jsem přece holka a ke všemu v tomhle věku, tak přeci nemůžu zamilovanou písničkou nazpívanou tím nejúžasnějším hlasem pod sluncem pohrdnout, no ne? Posledních pár kritérií album také bezpochyby splňuje. Nechybí mu náboj ani čerstvost a originalita, tak nač si stěžovat?

Závěrem... Deska, která zajistila Metallice slávu a uznání a zajisté ji taky peněžně zabezpečila, sice zklamala pár svým způsobem konzervativních fandů, ale stala se jedním z nejvýznamnějších metalových nahrávek v historii žánru. A konečně, Metallica prostřednictvím „Černého alba“ představila heavy metal širokému publiku ve vší počestnosti a s elegencí sobě vlastní, aniž by se zásadně zpronevěřila svému přístupu. To, co zkoušela většina jiných skupin, aby dosáhla podobných výsledků, bylo beznadějné a nějaké osobitosti či zásadovosti na hony vzdálené. Nezaslouží si tedy Metallica pořádné uznání i od těch, kteří ji jen pro svou nelibost ke změnám zavrhli?