Jelly Belly - Deaf Till 30

Slovenská scéna nás nepřestává zásobovat originálními hudebníky. Příznivci elektroniky s úžasem objevují bratislavské experimentátory Ink Midget & Pjoni, v oblasti kytarové hudby určitě stojí za pozornost debutové EP košického tria Jelly Belly. Deska nabízí čtveřici skladeb s dlouhými instrumentálními, převážně downtempo pasážemi plnými hypnotizujících riffů a psychedelizujících samplů. Frontman Boris se do zpívání se nijak nežene. Jedině ku prospěchu věci, jelikož zadumaná nálada kompozic (nejedná se o klasické písňové struktury) nejsilněji působí právě ve chvílích, kdy zní pouze nástroje.

Tvorba Jelly Belly je nadčasová i progresivní zároveň. Vlivů je v ní patrných hrozně moc - od psychedelie 60. let přes post punk, grunge, crossover, ale i triphop atd. Ani se mi nechce vypisovat, co všechno je v hudbě Jelly Belly slyšet - mohlo by totiž vzbudit (nesprávný) dojem, že je obsah jejich EP nejmíň tak eklektický jako dort pejska a kočičky nebo třeba CD skupiny První hoře. Skutečnost je ale právě opačná - nahrávka působí velmi kompaktně, produkce žádné ze čtyř skladeb výrazně nevybočuje, takže poslech kterékoliv z nich dává celkem výstižnou představu, jak zní celé EP. Snad jen v závěrečném tracku #43 nastává jakási katarze - úderný beat, výrazná basová linka a psychedelicky znějící efekty chvílemi připomenou až ranou tvorbu Chemical Brothers (sic!). Ale i v poslední třetině této skladby, věnované kapitánovi HC Košice Peteru Bartošovi, dojde nakonec ke zklidnění a znovunastolení přemýšlivé nálady, budované v předchozích třech číslech. Chvílemi až máte pocit, že posloucháte jedinou třidvacetiminutovou kompozici.

Obrovskou konkurenční výhodou Jelly Belly je, že se nenechali zlákat na vějičku dance punku (byť je z EP jasně slyšet, že skupina existenci tohoto stylu neignoruje), jenž se pro rockové kapely hledající nový, moderní zvuk často jeví jako první logická volba. Košičania ale jednak dobře vědí, že se synťáky a la Joy Division dnes už nikdo díru do světa neudělá, jednak je skládání vypalovaček na pár akordů zjevně ani nebaví. Těžiště jejich inspirace leží v poslední dekádě minulého století, avšak narozdíl od mnoha jiných CZ/SK kapel v té době neustrnuli. Jelly Belly nikoho nekopírují, nýbrž reflektují, co všechno se od těch časů v hudbě odehrálo.

EP vyšlo na labelu Starcastic jako 12" singl i formou digitálního downloadu zdarma (oboje k mání zde). Kromě toho si lze také zdarma stáhnout singl nazvaný JBRMXMMVC (stahujte tady). Jeho obsahem jsou remixy tracku Miami Vice, kterážto kompozice má asi nejblíž k představě klasické písničky. Obecně se dá říct, že všichni tři remixéři se pokusili skladbě obléct přístupnější, radio-friendly kabát, při zachování určitého aspektu originálu. Ku podivu nejpřímočařejší přístup zvolil Karaoke Tundra: Je to rocková kapela, tak z toho uděláme dancepunkový track a la Lavagance. Bonus se chytil psychedelického elementu originálu a obohatil ho klasickým Sporto glitch electro popem. Ducha originálu asi nejvíc ctil Autumnist - na své si přijde hlavně ten, kdo se v 90. letech nemohl nabažit massivního alba Mezanine.

Kapel, které se ve své tvorbě (nostalgicky) ohlížejí za 90. lety minulého století, je na cz/sk scéně poměrně dost. Málokterá z nich to ale činí s takovou invencí a mírou reflexe pozdějšího vývoje jako Jelly Belly. Pro mě první letošní aspirant na titul objev roku.